ECLI:CZ:US:2008:3.US.918.07.1
sp. zn. III. ÚS 918/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. D., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 6, Na pískách 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, č.j. 21 Cdo 1008/2006-285, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2005, č.j. 21 Co 57/2005-251, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2004, č.j. 15 C 82/2002-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby mu žalovaný (Státní statek Smiřice, státní podnik se sídlem Smiřicích, Zámek č. 130, resp. jeho právní nástupce Státní statek Jeneč, státní podnik se sídlem v Jenči, Karlovarská č. 7, dále jen "vedlejší účastník") zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období "od června 2000" částku 126.516,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že coby zaměstnanec vedlejšího účastníka (jeho právního předchůdce) dne 26. 7. 1990 utrpěl pracovní úraz, v důsledku něhož se stal v roce 1993 částečně invalidní a v roce 2000 plně invalidní. Vedlejší účastník úraz jako pracovní uznal a poskytoval mu původně náhradu za ztrátu na výdělku "do průměrného měsíčního čistého výdělku", v "dalších letech" jej však "poškodil tím, že mu začal vyplácet náhradu do průměrného hrubého výdělku" podle ustanovení §275 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném ode dne 1. 1. 1993 (zákona č. 37/1993 Sb.). Tato "změna výpočtu ztráty na výdělku z průměrného čistého na průměrný hrubý měsíční výdělek" byla podle názoru stěžovatele pro něj "nevýhodná, a to z důvodu, že při výpočtu ztráty z čistých příjmů od 1. 7. 1993 se vypočítaná ztráta pro daňové účely zvyšovala o 20% pro vlastní zdanění".
Okresní soud v Hradci Králové (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) shora uvedeným rozsudkem žalobu znovu zamítl. Soud prvního stupně dovodil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 odst. 1 zák. práce) "žalobci vznikl až dnem 25. 2. 1993, jako dnem následujícím po dni 24. 2. 1993, ve kterém byla skončena jeho pracovní neschopnost", přičemž "je zcela nerozhodné, kdy byl žalobce uznán částečně invalidním a příp. zda se tak stalo zpětně". Z tohoto důvodu je podle jeho názoru při posouzení a výpočtu uplatněného nároku "nutno vycházet z právních předpisů platných a účinných k datu 25. 2. 1993 (§193a, §195 odst.1, §275 odst. 2, 3 zák. práce a §17 odst. 1, §23 zákona o mzdě), tj. z hrubé mzdy". Vedlejší účastník přitom již stěžovateli z téhož titulu zaplatil částky vypočtené soudním znalcem JUDr. B. K., který při vypracování svého znaleckého posudku ze dne 11. 12. 2001 rovněž "vycházel z hrubé mzdy a s poukazem na citovaná ustanovení právních předpisů ve znění k datu 25. 2. 1993".
O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). Jelikož nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (odlišný od nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) stěžovateli vznikl "ode dne následujícího" od skončení poslední pracovní neschopnosti vyvolané pracovním úrazem, tj. od 25. 2. 1993, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že pro výpočet této náhrady byl podle zákoníku práce ve znění účinném k uvedenému dni rozhodující průměrný hrubý výdělek. Věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu o ukončení pracovní neschopnosti a o uznání částečné invalidity přitom v předmětném řízení - mimo rámec správního soudnictví - přezkoumávat nelze (§135 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], jelikož vymezenou "otázkou zásadního významu", zda "žalobce v důsledku svého těžkého pracovního úrazu nebyl ve stavu plné invalidity již po roce od okamžiku, kdy úraz utrpěl", kterou podle jeho názoru "by měl zodpovědět odborný soudní znalec z oboru medicíny", stěžovatel ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilý (skutkový) dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. Přesto se dovolací soud vyjádřil i ku nižšími soudy uplatněným právním názorům, a doplnil je upřesněním, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku mohl stěžovateli vzniknout nejdříve tehdy, kdy pro následky pracovního úrazu začal u předchůdce vedlejšího účastníka konat méně placenou práci (v důsledku čehož u něho došlo ke ztrátě na výdělku), čemuž odpovídá (byť v obecné rovině nepřesné) určení, že se tak stalo dnem po skončení (poslední) stěžovatelovy pracovní neschopnosti (tj. po 1.1.1993, což bylo z hlediska rozhodné právní úpravy klíčové).
V ústavní stížnosti se stěžovatel opětovně domáhá posouzení jeho věci podle ustanovení §275 odst. 3 zák. práce, ve znění před účinností zákona č. 37/1993 Sb., kdy se pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 zák. práce) vycházelo z průměrného měsíčního čistého výdělku pracovníka. Stěžovatel připouští, že ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo až ode dne 25. 2. 1993, zároveň však namítá, že jeho případ se relevantně odlišuje tím, že v období po úrazu "vykonával dosavadní práci řidiče těžkého mechanismu na plný pracovní úvazek pouze s velkým vypětím sil a na úkor zhoršujícího se zdraví", přičemž "u něj docházelo k celé řadě pracovních neschopností a proti ustáleným zvyklostem nebyl po 1. roce uznán plně invalidním". Dovolací soud se podle stěžovatele "zmýlil", jestliže konstatoval, že neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a nadto podle jeho názoru "nikde v zákoně není uvedeno, že by v tomto případě v dovolacím návrhu musely být vymezeny dovolací důvody podle §241a odst. 2 o.s.ř." (a nikoli i další, jmenovitě podle §241a odst. 3 o.s.ř.).
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jenž stěžovatel v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §195 odst. 1 zák. práce ve spojení s ustanovením §275 odst. 3 téhož předpisu, ve znění účinném od 1. 1. 1993.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Především platí, že obecné soudy své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Co do interpretace podmínek vzniku nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 odst. 1 zák. práce), vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených v judikatuře citované (nad rámec dovolacího přezkumu) v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu (v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 10. 1974, sp. zn. 5 Cz 32/74, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, pod č. 10, v závěrech téhož soudu ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56-57, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, pod č. 76). Hledisko poklesu (ztráty) výdělku situované k počátku výkonu méně placené práce, tj. (nejdříve) ke "dni následujícímu po dni, kdy žalobci skončila poslední pracovní neschopnost" obecné soudy - na zjištěném skutkovém základě - aplikovaly přiléhavě rovněž.
Ohledně stěžovatelovy výhrady procesní provenience platí, že z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 37, nález č. 100, str. 355, nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, dostupný z http://nalus.usoud.cz). Zásadně jen z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož obsahovým vymezením je dovolací soud nadto vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti nákladových výroků napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba. Požadavku stěžovatele, aby stát zaplatil náklady jeho zastoupení, nemůže být vyhověno proto, že jeho návrh byl odmítnut (viz §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu