ECLI:CZ:US:2008:3.US.933.08.1
sp. zn. III. ÚS 933/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. N., zastoupené doc. JUDr. Jiřinou Kotoučovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Do Dubin 20, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007, č. j. 13 Co 553/2007-86, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 8. 2007, č. j. 11 C 18/2006-64, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §96 odst. 4, věty prvé, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, nebo", a §146 odst. 2, věty druhé, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §96 odst. 4, věty prvé, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, nebo", a ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o povinnosti k náhradě nákladů řízení, vydaných v její občanskoprávní věci.
V řízení, zahájeném dne 10. 10. 2005, se žalobce (Společenství vlastníků jednotek, Na Klášterním č. p. 1833 a 1834, Praha 5) domáhal rozhodnutí, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku 15 726 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na zálohách na služby spojené s užíváním bytu.
Podáním ze dne 20. 11. 2006 vzal žalobce žalobu zpět s tím, že stěžovatelka po podání žaloby (dne 13. 11. 2006) žalovanou povinnost (co do jistiny) splnila.
Usnesením ze dne 17. 8. 2007, č. j. 11 C 18/2006-64, soud prvního stupně řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9 145 Kč; aplikoval ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. a žalobci přiznal náhradu nákladů v plném rozsahu, neboť stěžovatelka po podání žaloby zaplatila "převažující část vymáhané pohledávky" (jistinu 13 734 Kč), přičemž ohledně částky 1 992 Kč nastal zánik žalované povinnosti započtením.
K odvolání stěžovatelky (směřujícího jen proti nákladovému výroku) odvolací soud toto usnesení ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil. K námitce, že žaloba nebyla "celá vzata zpět pro chování žalované", neboť nedošlo k zaplacení požadovaného příslušenství, uvedl, že "náklady řízení a jejich výše jsou determinovány pouze jistinou pohledávky, pokud není předmětem řízení výjimečně samotné příslušenství", a proto "důvod zpětvzetí žaloby ohledně příslušenství" nemá na rozhodnutí o nákladech řízení žádný vliv.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s výkladem §146 odst. 2 o. s. ř., který v její právní věci obecné soudy zaujaly. S poukazem na dosud neukončené související soudní řízení zpochybňuje samu důvodnost podané žaloby v nyní projednávané věci; tvrdí též, že vzal-li žalobce žalobu zpět, aniž by byla "zaplacena či jinak vypořádána celá žalovaná částka ....včetně žalovaných úroků z prodlení", nelze dovodit, že se tak stalo "zcela" pro její chování, neboť "rozhodně nezavinila, že by řízení muselo být zastaveno v plném rozsahu". Ke splnění části nároku žalovaného navíc nedošlo dobrovolně, nýbrž zčásti na základě dohody o mimosoudním urovnání; též nebylo prokázáno, že by stěžovatelka zbývající částku (jistiny) ve výši 13 734 Kč uhradila po podání žaloby, naopak úhradu této částky na účet žalobce provedl na základě dohody mezi žalovaným a stěžovatelkou předseda výboru žalovaného Ing. K. Stěžovatelka dále namítá, že nesouhlasila se zpětvzetím žaloby, a jen ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. jí neumožnilo svůj nesouhlas právně relevantním způsobem vyjádřit. Rovněž pojem "chování" žalovaného, obsažený v ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. není podle jejího názoru "nijak pozitivně vymezen", což může vést (a v jejím případě vedlo) ke zneužití dispozičního práva žalobce s žalobou. Navrhuje proto současně, aby Ústavní soud obě tato ustanovení zákona (resp. jejich části) pro neústavnost zrušil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pak pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou výkladovou libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko nadále pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v její věci) ustanovení §146 odst. 1, 2 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Výkladu rozhodných procesních ustanovení, k němuž se obecné soudy uchýlily, navíc nelze upřít racionální základnu a snahu o dosažení účelného a přiléhavého výsledku; obecné soudy dostály rovněž i požadavku, aby přijaté závěry adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnily. Bez ohledu na to, bylo-li by možné jej kritizovat z hlediska správnosti, platí pak zjevně, že přijaté závěry nepředstavují ani exces ani libovůli; existenci "kvalifikované vady", identifikované výše s podmínkou zásahu Ústavního soudu, tudíž dovodit nelze. Jelikož Ústavní soud, vzhledem k vymezenému rozsahu jím vedeného přezkumu, není povolán hodnotit závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, omezuje se tak na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Mínil-li by Ústavní soud vybočit z předestřených omezení vlastního přezkumu, nemohl by než konstatovat, že - oproti názoru stěžovatelky - je rozhodnutí obecných soudů v dotčené nákladové otázce správné, resp. zcela v souladu s tradičním procesualistickým nazíráním, a s argumentací zejména odvolacího soudu je namístě - jakožto s argumentací výstižnou - se ztotožnit, případně na ni odkázat.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Nebylo-li možno podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení části ustanovení §96 odst. 4, věty prvé, a §146 odst. 2 o. s. ř. a musí být odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu