ECLI:CZ:US:2008:3.US.948.08.1
sp. zn. III. ÚS 948/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Buriánkem, advokátem v Praze 2, Záhořanského 3/1644, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2008 č. j. 28 Cdo 4714/2007-109 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007 č. j. 24 Co 487/2006-84, spojené s návrhem na zrušení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 11. 4. 2008, doplněnou podáním ze dne 10. 6. 2008, domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2008 č. j. 28 Cdo 4714/2007-109, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 4. 2007 č. j. 24 Co 487/2006-84 s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo "na vlastnictví majetku" ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2006 č. j. 10 C 278/2005-53 byla zamítnuta žaloba Městské části Praha - Velká Chuchle na určení, že stěžovatel není vlastníkem nemovitosti - zahrady p. č. 1025 v k. ú. Velká Chuchle (dále jen "předmětný pozemek"), a aby v tomto rozsahu byla nahrazena část výroku rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 9. 2005 č. j. PÚ 784/91/8. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, načež jej městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil tak, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku a že se v tomto rozsahu nahrazuje část výroku výše citovaného rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že se na předmětném pozemku nachází zahrádková osada zřízená před 1. říjnem 1976, a tudíž jeho vydání brání ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Městský soud dále uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci a dalšímu účastníkovi, hlavnímu městu Praha, náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (především pak nesprávný výklad výše citovaného ustanovení zákona o půdě), k němuž prý došlo i v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů, což má vést k porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod. Argumenty stěžovatele lze shrnout do těchto čtyř, resp. tří základních skupin. V prvé řadě stěžovatel s odkazem na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu uvádí, že překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je dána pouze tehdy, jestliže zahrádková osada vznikla teprve poté, co pozemek přešel do vlastnictví státu. V daném případě však osada byla zřízena ještě v době, kdy pozemek byl ve vlastnictví jeho právních předchůdkyň, což má plynout z důkazů, jež stěžovatel v ústavní stížnosti blíže označuje a hodnotí. Další vada má dle stěžovatele spočívat v tom, že ač obecné soudy vycházely z toho, že na předmětném pozemku došlo ke zřízení zahrádkové osady v roce 1957, tato skutečnost prokázána nebyla; v této souvislosti stěžovatel napadá správnost hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu. V dalším bodě stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda zahrádková osada byla zřízena legálně, ač se toho výslovně domáhal. Citované ustanovení zákona o půdě totiž nemůže směřovat k ochraně protiprávně zřízené osady. Přitom poukazuje na skutečnost, že MNV v Chuchli, který přenechal předmětný pozemek zahrádkářům k užívání, nebyl jeho vlastníkem, a především že je otázkou, zda přitom byly dodrženy stavebnětechnické předpisy, konkrétně zda bylo postupováno v souladu s §18 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, v tehdy platném znění. Konečně stěžovatel namítá, že nebyla vyřešena otázka, zda (vůbec), resp. kdy přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku na stát, kteroužto skutečnost měl prý prokázat žalobce, a poukazuje na §10 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a §7 vyhlášky č. 1447/1948 Ú. l. I., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě, s tím, že o výkupu předmětného pozemku nebyla v pozemkové knize učiněna poznámka, a tak vlastnické právo na stát nepřešlo. Později mohlo dojít k nabytí vlastnického práva státu vydržením, to však ale až v době, kdy byl předmětný pozemek zastavěn, takže překážka vydání pozemku není dána. Touto námitkou stěžovatel v podstatě jen doplňuje námitku první. Ve výše uvedeném doplnění ústavní stížnosti stěžovatel "upřesnil", jakým způsobem mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a také shrnul svou předchozí argumentaci.
Stěžovatel dále napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým mu bylo uloženo zaplatit ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení s tím, že toto řízení nevyvolal, jen se v souladu se zákonem důvodně a oprávněně domáhal svého práva vůči povinným osobám u správního orgánu, a ani nezavinil to, jaká rozhodnutí soudy vydaly, protože ta se opírají o skutkový stav vzniklý v padesátých letech. Stěžovateli tak klade překážku, resp. jej nepřiměřeným způsobem zatěžuje při realizaci jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu při naplňování účelu restitučního řízení. Jde-li o návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení, odůvodňuje jej stěžovatel tím, že zákon nemůže upřednostňovat ochranu práv rekreantů na jejich rekreaci před naplněním účelu restituce, resp. nad majetkovými právy zaručenými Listinou.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel jen reprodukuje argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy a snaží se tak docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti není ale patrno, v čem mělo dojít ke zkrácení jeho ústavně zaručených základních práv, což relativizuje přípustnost ústavní stížnosti. Městský soud odmítl argumentaci stěžovatele a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Hlavní město Praha jako vedlejší účastník ve svém vyjádření předestřelo podrobnou argumentaci, kterou se snaží vyvrátit důvodnost námitek stěžovatele, již ovšem není třeba z důvodů níže uvedených reprodukovat. Pozemkový fond České republiky a městská část Praha - Velká Chuchle se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatel odmítl, že by ústavní stížnost neobsahovala ústavněprávní argumentaci, k čemuž dodal, že pokud je v ní obsažena i jiná argumentace, je tomu tak proto, aby se Ústavní soud seznámil s podstatnými skutečnostmi a posoudil ústavní konformitu závěru obecných soudů. Současně poukazuje na nálezy Ústavního soudu v restitučních věcech, kdy byla rozhodnutí obecných soudů podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Dále stěžovatel znovu stručně opakuje, co již uvedl v ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v jeho neprospěch změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal dovolání, a vzhledem k tomu, že stěžovatel nemá k dispozici další (mimořádný) opravný prostředek, který mohl, resp. měl před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, podmínku plynoucí z citovaného ustanovení z formálního hlediska naplnil.
K tomu je ale třeba doplnit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo tuto soudní soustavu (viz čl. 91 Ústavy České republiky), jehož kompetence jsou vymezeny čl. 87 Ústavy České republiky. K poskytování ochrany právům (zákonem stanoveným způsobem) a rozhodování o vině a trestu za trestné činy jsou povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy České republiky). Jde-li o individuální ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických či právnických osob, jež se realizuje cestou řízení o ústavní stížnosti, již z výše uvedených pravidel plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší, a to ani nepřímo, rozhodovat namísto obecných soudů o právech a povinnostech těchto osob, nelze jej ani považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví; jeho úkolem je zákonem předepsaným způsobem přezkoumat rozhodnutí obecných soudů v tom rozsahu, zda neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody (údajně) dotčeného subjektu [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 88 Ústavy České republiky a §82 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu].
Ochrana ústavnosti ovšem není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz např. nález ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111). Ústavní stížnost, jakožto zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je, resp. musí z principu být vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Proto také zákon jako podmínku pro podání ústavní stížnosti stanovuje vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Předpokladem zásahu Ústavního soudu je tedy situace, kdy dojde k selhání všech ostatních možných prostředků, jimiž dotčený subjekt může hájit svá práva, a to z důvodu vadného, resp. protiústavního postupu příslušných orgánů veřejné moci, zpravidla obecných soudů vyšších stupňů. Zcela jiná situace však nastává, pokud toto "selhání" bylo (primárně) zapříčiněno dotčeným subjektem samotným, a to tím, že v rámci daných prostředků neuplatnil námitky, na nichž později postavil ústavní stížnost, ačkoliv tak učinit mohl. Pokud by se Ústavní soud takovými námitkami věcně zabýval, postupoval by tak v rozporu s výše uvedenými ústavními pravidly a z nich plynoucí zásadou subsidiarity ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu je třeba trvat nejen na formálním, ale také materiálním uplatnění všech k dispozici stojících procesních prostředků ochrany práv.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 10 C 278/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve svém dovolání ze dne 19. 7. 2007 proti rozsudku městského soudu v rámci dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. argumentoval tím, že zahrádková osada byla na předmětném pozemku umístěna pouze dočasně, takže není naplněna překážka vydání pozemků zakotvená v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, a v této souvislosti poukazoval na smlouvu ze dne 28. 6. 1974. S touto námitkou se dovolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku.
Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, jenž byl stručně nastíněn výše, stěžovatel v ní uplatňuje zcela jiné námitky, než jaké uplatnil ve svém dovolání. Přitom jde o námitky vadného hodnocení důkazů a především pak nesprávného právního posouzení věci. Příznačné je, že stěžovatel, ač napadá rozhodnutí dovolacího soudu, proti jeho závěrům nic nenamítá. To také vede Ústavní soud k závěru, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatel, přestože byl zastoupen kvalifikovanou osobou, mohl dané námitky v dovolání uplatnit, a pokud by tak učinil, Nejvyšší soud měl povinnost se jimi zabývat a v případě, že by se ukázaly opodstatněnými, mohl stěžovatel dosáhnout (stejně jako cestou ústavní stížnosti) zrušení napadeného rozhodnutí (§243b odst. 2 o. s. ř.). Není zde tedy žádný pádný důvod, proč by se Ústavní soud měl zabývat zmíněnými skutkovými a právními otázkami a v tomto ohledu nahrazovat činnost Nejvyššího soudu.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, jež se týká rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, stěžovatel, jestliže by se svými námitkami, jež ovšem zařadil až do ústavní stížnosti, u Nejvyššího soudu uspěl, mohl dosáhnout změny ve svůj prospěch nejen jde-li o meritum věci, ale i ve věci nákladů řízení. Nicméně výše uvedený závěr k odmítnutí této části ústavní stížnosti nepostačuje, protože námitka stěžovatele vychází z toho, že rozhodnutí o nákladech řízení je vadné za stávající situace, tj. kdy bylo meritorně rozhodnuto v jeho neprospěch. Stěžovatel rozhodnutí o nákladech řízení přitom nemohl napadnout dovoláním samostatně a Ústavní soud nemůže předjímat, zda stěžovatelovo eventuální dovolání mohlo či nemohlo být úspěšné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; pouze ve výjimečných případech Ústavní soud shledal dotčení práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení (libovůli) ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tzv. kvalifikované vady (tj. vady, jež vzhledem ke své povaze mohou mít za následek porušení ústavnosti) dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V posuzované věci městský soud rozhodl o nákladech řízení podle §224 odst. 2 ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. a své rozhodnutí odůvodnil stěžovatelovým neúspěchem ve věci. Uvedené ustanovení zakotvuje základní zásadu, z níž soud musí primárně vycházet; prolomit ji může jen výjimečně, a to za situace, že shledá důvody hodné zvláštního zřetele hodné (§150 o. s. ř.). Sekundární posouzení, zda takové důvody jsou v tom kterém případě naplněny, je věcí soudů obecných. Jinak řečeno, jestliže městský soud vycházel z kogentní právní normy, kterou je daná materie upravena, a naopak neaplikoval tu, jejíž užití závisí na jeho volné úvaze, nelze jeho postup považovat za evidentně vadný, jenž by mohl mít dopady i v ústavněprávní rovině. I kdyby Ústavní soud připustil, že za zcela mimořádné situace může např. "neaplikace" posledně uvedeného ustanovení vést k porušení ústavnosti, nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje jen povahou daného soudního sporu, ovšem svá tvrzení o nepřiměřené zátěži, resp. nemožnosti realizovat své právo na soudní ochranu v důsledku daného postupu nijak nespecifikuje a nedokládá.
Jde-li o návrh na zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, stěžovatel jej opírá o nutnost ochrany svých majetkových, resp. vlastnických práv, která mají plynout z Listiny a mezinárodních smluv. Jak ale patrno z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, právo na restituci majetku nelze považovat za základní právo chráněné ústavním pořádkem České republiky, resp. mezinárodní smlouvou (konkrétně Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod). Vzhledem k tomu, že opačný názor tvoří východisko stěžovatelovy další argumentace, nebyla třeba se touto otázkou dále zabývat.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu