ECLI:CZ:US:2008:4.US.1078.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1078/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Stašem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Českých Budějovicích, L. B. Schneidera 414/2. P.O.BOX 235, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 čj. 25 Cdo 3598/2007-74, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11. 4. 2007 čj. 40 Co 611/2006-51 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 2. 2006 čj. 7 C 1/2006-29 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 21. 4. 2008 se J. Š. (dále též "stěžovatelka" případně "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitostí. Kasační požadavek stran usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 čj. 25 Cdo 3598/2007-74 petit ústavní stížnosti sice výslovně neuvádí, nicméně z obsahu ústavní stížnosti na str. 2 a 3 měl Ústavní soud za to, že stěžovatelka svojí stížností brojila i proti tomuto usnesení.
II.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově 7 C 1/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost platit jí měsíčně částku 5 278,- Kč od 10. 7. 2005 s tvrzením, že jí při dopravní nehodě v roce 1980 způsobil těžké zranění a pro tento trestný čin byl také odsouzen; v důsledku zranění je omezeně pohyblivá a od roku 1992 v plném invalidním důchodu. Pro případ zlepšení zdravotního stavu si chtěla přivydělat a proto uzavřela smlouvu o nájmu turistické ubytovny, na základě které hodlala pronajímat pokoje. Protože "v důsledku nedostavení se zlepšení jejího zdravotního stavu" s touto podnikatelskou činností nikdy nezačala, přicházela o žalovaný výnos. Uvedla, že v minulosti jí žalovaný prostřednictvím pojišťovny plnil částku 4 071,- Kč měsíčně. Výplata této náhrady byla zastavena od července 2005, kdy dovršila věk 65 let.
Dne 27. 2. 2006 Okresní soud v Přerově žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že výkon výdělečné činnosti spočívající v pronájmu předmětné nemovitosti nebyl v příčinné souvislosti s výdělkem a příjmy, které žalobkyně měla před škodnou událostí, a že se jedná o novou výdělečnou činnost spadající do období po úrazu.
Dne 11. 4. 2007 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění odstavce I. jeho výroku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2008 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že námitka stěžovatelky týkající se příčinné souvislosti nebyla námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž námitkou proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemělo po právní stránce zásadní význam.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy "v důsledku jimi použitého extrémně nevyváženého a svévolného výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, zejména pak výkladem nikoliv složitého ustanovení §442 odst. 1 OZ" porušily čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
Princip rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny a zákaz diskriminace měl být porušen poukazem obecných soudů na skutečnost, že předmětnou nájemní smlouvu uzavřela se svým synem. Základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny byla zbavena tím, že obecné soudy v důsledku svévolného výkladu zákona nevyhověly jejímu žalobnímu návrhu. Články 4 a 90 Ústavy byly porušeny tím, že obecné soudy nesplnily své poslání a "nebylo jí tak možno domoci se ... majetkového práva pro údajné nenalezení právní normy". Práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny se výkladem obecných soudů stala prázdnými a základní právo občana obrátit se na nezávislý soud "ztratilo svůj psaný smysl". Také právo dle čl. 31 Listiny "ztratilo svůj reálný obsah a psaný smysl". Poukázala na svoji argumentaci uvedenou v žalobě, odvolání a dovolání a polemizovala s argumentací obecných soudů obsaženou v napadených rozhodnutích, zejména s jejich právním posouzením věci, resp. podmínek přípustnosti dovolání.
Stěžovatelka též poukázala na čl. 1, čl. 5, čl. 14 a čl. 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a uvedla jejich stručný obsah.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na jednotlivé články Ústavy, Listiny a Úmluvy, aniž by ovšem zřetelně vymezila příčinný vztah mezi tvrzeným porušením těchto článků a konkrétními rozhodnutími, resp. postupy obecných soudů; z tohoto důvodu Ústavní soud vycházel z obsahu ústavní stížnosti, přičemž její podstatu spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a základní právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Tvrzení stěžovatelky o porušení principů zakotvených v čl. 1 a čl. 31 Listiny a čl. 4 Ústavy Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněnými, neboť z napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu ani argumentace ústavní stížnosti nelze dovodit jakýkoliv náznak takového porušení.
K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV. ÚS 285/02, Sb. n. u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka tvrdila, že v jejím případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy. K tomu Ústavní soud připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají (spolu s dalšími články Listiny) obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů, které dospěly k závěru, že žalovaný nárok neodpovídá hmotněprávní podstatě §447 ani jinému ustanovení občanského zákoníku, neboť výkon výdělečné činnosti, spočívající v pronájmu předmětných nemovitostí žalobkyni, nebyl v příčinné souvislosti s výdělkem a příjmy, které žalobkyně měla před škodnou událostí, a že se jednalo o novou výdělečnou činnost spadající do období po úrazu.
Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Ke tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že "došlo k nepřípustnému zbavení stěžovatelky práva vlastnit majetek". Dovolávala se článku 11 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu."
i článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatelka v době rozhodování obecných soudů o žalobě na náhradu ušlého zisku majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnila či z relevantního důvodu užívala. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)].
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. jeho rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Jinak řečeno, budoucí právo může být považováno za "majetek", pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za "majetek" a stejně tak je tomu v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky.
Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání stěžovatelky, že by dosáhla zisku z jakéhokoliv podnikání, natož podnikání, které dosud ani nezahájila.
Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelka nemohla oprávněně tvrdit, že byla vlastníkem majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k tomuto majetku měla legitimní naději, že ze svého podnikání dosáhne zisk. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelky o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly civilní soudy obou stupňů, a její věc posoudil i Nejvyšší soud, jemuž ve smyslu ustanovení §14 zák.č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Této role se v daném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu řádně zhostil.
Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami. Právo na spravedlivý proces implikuje možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že oběma stranám (tedy i stěžovatelce) byly v řádně vedeném kontradiktorním procesu dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv.
Pro uvedené důvody Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. července 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu