ECLI:CZ:US:2008:4.US.1135.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1135/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. S. K., právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Ritterem, Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 2 Afs 91/2006 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 22 Ca 215/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2002 č.j. 11 C 181/99-2000 byl zaměstnavatel stěžovatelky zavázán zaplatit jí částku 737.210,- Kč s přísl. Jednalo se o náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku po dobu dočasného zproštění funkce soudce, a to od 23. 1. 1996 do 26. 1. 1998. Náhrada mzdy byla zaměstnavatelem vyplacena jednorázově dne 19. 9. 2002. Zaměstnavatel však neprovedl srážku daně v příslušných zdaňovacích obdobích. Tím, že nebyla náhrada mzdy stěžovatelce vyplacena postupně, ale jednorázově za několik zdaňovacích období, došlo k výraznému ovlivnění základu daně a k zahrnutí příjmu stěžovatelky do vyššího daňového pásma, než kdyby jí byl příjem vyplácen postupně v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Stěžovatelka tak byla fakticky poškozena dvakrát, poprvé tím, že obdržela mzdu až se zpožděním a podruhé tím, že po ní stát žádal vyšší daň. Stěžovatelka je toho názoru, že se uvedeným postupem státních orgánů dostala do nerovného postavení ve vztahu k těm poplatníkům, jímž byla mzda vyplácena zaměstnavatelem řádně. Na dani byla stěžovatelka nucena zaplatit více, než legitimně očekávala.
Výše uvedeným postupem státních orgánů tak mělo dojít k zásahu do práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 1, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není součástí soustavy obecných soudů a není jim soudem nadřízeným, je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat, jen pokud nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší právě obecným soudům.
Co se týče námitky porušení rovnosti mezi jednotlivými poplatníky daně z příjmu, je nutno konstatovat, že finanční úřad, coby státní orgán, nemohl a nemůže ovlivnit způsob a okamžik výplaty náhrady mzdy. Z úhlu pohledu správce daně se jedná toliko o příjem zaměstnance za příslušné zdaňovací období, přičemž Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění dostatečně objasnil okolnosti aplikace ustanovení §38h odst. 1 zákona a naopak nemožnosti aplikace ustanovení §38h odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že si je vědom toho, že stěžovatelka podala předmětnou ústavní stížnost především z důvodu procesní opatrnosti. Z podání je zřejmé, že se svých práv hodlá domáhat cestou náhrady škody. Jak bylo již výše uvedeno, projednávaný případ se týká postupu správce daně při stanovování daňové povinnosti, přičemž případná odpovědnost zaměstnavatele za způsobenou škodu by měla být předmětem samostatného soudního řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu