ECLI:CZ:US:2008:4.US.1141.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1141/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, proti rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 44/2006 ze dne 19. 2. 2008, Krajského soudu v Brně sp. zn. 38 Co 209/2004 ze dne 25. 8. 2005 a Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 102/99 ze dne 12. 1. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, porušení čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak patrno z obsahu napadených rozhodnutí, bylo rozsudkem soudu I. stupně shora označeným, kromě zastavení řízení o žalobě stěžovatele ohledně smluvní pokuty, výrokem pod bodem II. rozhodnutí žalované uloženo zaplatit stěžovateli částku 12.551,- Kč, výrokem pod bodem III. byla žaloba stěžovatele pokud jde o částku 53.449,- Kč zamítnuta, výrokem IV. uložena stěžovateli povinnost zaplatit žalované částku 27.500,- Kč s příslušenstvím a výrokem V. byl zamítnut protinávrh žalované na zaplacení částky 44.500,- Kč s přísl. a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Při svém rozhodování vycházel soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování ze zjištění, že mezi účastníky došlo dne 1. 5. 1995 k uzavření smlouvy o podnájmu nebytových prostor, která obsahovala rovněž ujednání o nájmu movitých věcí, za něž se žalovaná zavázala platit měsíční nájemné 5.500,- Kč. Nedílnou součástí smlouvy měl být písemný seznam předmětů pronajímaného zařízení, přičemž podle soudu I. stupně se stěžovatel dostal do důkazní nouze, neboť nebyl schopen předložit přílohu dohody, podepsanou oběma účastníky, a tím prokázat svá tvrzení ohledně existence takové přílohy a rovněž tak tvrzení ohledně podvodného vylákání této přílohy žalovanou, která tato tvrzení stěžovatele popírala. Soud tak s poukazem na ustanovení §40 občanského zákoníku považoval smluvní ujednání mezi účastníky o nájmu movitých věcí za absolutně neplatné, proto stěžovateli přiznal pouze část uplatněného nároku a to z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého faktickým užíváním těch věcí, které žalovaná svou výpovědí potvrdila, a ve zbytku jeho žalobu zamítl. Odvolací soud v zamítavé části rozsudek soudu I. stupně (až na částku 960,- Kč) jako věcně správný potvrdil. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že dohodu o pronájmu materiálního zařízení a vybavení rehabilitačního pracoviště, jež byla jako bod II. obsažena ve smlouvě o podnájmu nebytových prostor, uzavřené účastníky dne 1. 5. 1995, nutno hodnotit jako samostatný právní úkon (a prokazování platnosti smlouvy o pronájmu nebytových prostor z důvodu případného neudělení souhlasu pronajímatele není proto právně významné). Uvedl, že i když zákon nestanoví obligatorně písemnou formu smlouvy o pronájmu movité věci, nutno dovodit, že absence, byť ústně vyjádřeného shodného projevu vůle účastníků smlouvy ohledně identifikace movitých věcí, jichž se má pronájem týkat, způsobuje její neplatnost pro neurčitost takového úkonu. Pokud tedy v průběhu řízení před soudem I. stupně nebyl doložen písemný seznam movitých věcí, které měly být předmětem pronájmu, jenž měl být nedílnou součástí smlouvy o pronájmu movitých věcí, a účastníci se neshodli ohledně věcí, jež měly být předmětem pronájmu, nezbylo podle názoru odvolacího soudu, než hodnotit smlouvu mezi účastníky uzavřenou jako neplatnou pro její neurčitost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud o něm rozhodl shora označeným usnesením tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění rozhodnutí jmenovaný soud podrobně rozvedl důvody svého rozhodnutí, vysvětlil, že z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl) a že způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Uvedl, že stěžovatel v dovolání netvrdil, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, ale ve skutečnosti uplatnil námitky skutkové, jež polemizovaly se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu, a uplatnil tak fakticky výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž, jak dříve objasnil, nemá v úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. místo. Podle dovolacího soudu tak bylo zřejmé, že dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalobce formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce určitosti, resp. platnosti smlouvy o nájmu movitých věcí. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že smlouva o nájmu movitých věcí vyhovuje požadavku určitosti (§37 odst. 1 občanského zákoníku) a není proto absolutně neplatným úkonem. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Také proti tomuto rozhodnutí, kromě rozhodnutí soudů I. a II. stupně, směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel pochybení dovolacího soudu spatřuje zejména ve formálním postupu, když, aniž by zkoumal podrobně důvody podaného dovolání, konstatoval, že se jedná o námitku směřující proti skutkovému stavu věci, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Dovolacímu soudu dále vytýká, že se odchýlil od své praxe projevené v jeho rozhodnutích (sp. zn. 20 Cdo 1713/98, 26 Cdo 2139/2000) a to vykládat vůli smluvních stran - a tedy i obsah uzavřené smlouvy - v širším kontextu jednání účastníků, popřípadě i z následného jednání, z něhož je možné na obsah vůle zpětně usuzovat, a pochybení spatřuje také v tom, že dovolací soud nezkoumal právní posouzení věci soudy obou stupňů, přestože tyto dospěly k závěrům o neplatnosti ujednání o nájmu movitých věcí vždy z jiného právního důvodu, jak dále v ústavní stížnosti v námitkách směřujících proti rozhodnutím jmenovaných soudů podrobně rozvedl.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Jmenovaný soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí pak dostatečně vysvětlil, že i když stěžovatel argumentoval nesprávným právním posouzením věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek vyplynulo, že jeho výtky jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, z nichž odvolací soud právní závěr v dané věci vyvodil. Podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, přičemž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelná pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že žalovaná po dobu trvání nájmu nezpochybňovala, jaké věci užívá, že bez výhrad platila nájemné sjednané za nájem movitých věcí, že stěžovatel prokázal, jakým způsobem a jaké věci nabyl do vlastnictví a že svědci potvrdili, které věci žalovaná měla v pronajatých prostorách a které užívala, nejsou námitkami právními, nýbrž skutkovými, jež polemizují se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu a stěžovatel tak ve skutečnosti uplatnil výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá v úvahách o přípustnosti dovolání, opírajícího se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., místo. Dovolací soud tak podle názoru Ústavního soudu při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy [§241a, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] i se svou judikaturou, jeho závěr o nepřípustnosti dovolání, řádně také zdůvodněný, v daném případě považuje Ústavní soud za ústavně konformní a dovolacímu soudu nelze proto vytýkat, že se již dále věcným posouzením rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu I. stupně) nezabýval.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává, samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 643/06, IV. ÚS 1293/07). Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ustanovení §72 odst. 3 cit. zákona 60denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 6. 5. 2008 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu