ECLI:CZ:US:2008:4.US.1330.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1330/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, AK 28. října 219/438, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2008 č. j. 4 Cmo 44/2008-242 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy, jakož i rovnost účastníků řízení zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny.
Z přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud, že na návrh společnosti Fermer International Trust reg. sídlící v Lichtenštejnsku vydal Krajský soud v Ostravě proti stěžovateli směnečný platební rozkaz ze dne 24. 10. 2007 č. j. 6 Cm 29/2007-15. Stěžovatel proti němu včas podal námitky a dále navrhl, aby soud žalobkyni uložil povinnost složit jistotu na náklady řízení dle §51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "z. m. p. s."). Soud návrhu vyhověl usnesením ze dne 16. 11. 2007 č. j. 6 Cm 29/2007-117. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 3. 2008 č. j. 4 Cmo 44/2008-242 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni se povinnost složit jistotu na náklady řízení neukládá. Odvolací soud dospěl k závěru, že uložení povinnosti složit jistotu je vyloučeno podle ustanovení §51 odst. 2 písm. d) z. m. p. s., neboť návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem. Včasným podáním námitek se směnečný platební rozkaz neruší, ale pouze rozsudkem vydaným v námitkovém řízení popř. zpětvzetím návrhu na jeho vydání; není možné dovodit procesní důsledek předvídaný v ustanovení §51 odst. 1 z. m. p. s., tj. zastavení řízení ve věci samé.
Dle mínění stěžovatele je rozhodnutí Vrchního soudu vystavěno na nesprávné aplikaci ustanovení §51 odst. 2 písm. d) z. m. p. s., z kterého je zřejmé, že jistotu na náklady řízení nelze uložit pouze ve fázi soudního řízení, než dojde k vydání platebního rozkazu. Do doby, než jsou proti směnečnému platebnímu rozkazu podány námitky, není jisté, zda žalovaný bude proti takovému rozhodnutí brojit, a proto je předčasné ukládat povinnost složení jistoty. Jistotu lze proto uložit až ve fázi řízení, kdy jsou podány námitky a žalovaný se brání žalobě. Stěžovatel připomíná, že drtivá většina soudních sporů, a to i vedených zahraničními žalobci, je vyřizována platebním rozkazem, přičemž účelem ustanovení §51 z. m. p. s. nebylo vyloučit možnost zajištění zaplacení nákladů řízení, pokud český subjekt v řízení uspěje, nýbrž smyslem tohoto ustanovení je ochránit majetková práva českých subjektů před neplacením ze strany cizozemských subjektů. Lichtenštejnské knížectví neuznává existenci České republiky, a proto se stěžovatel bude jen stěží moci domáhat zaplacení nákladů řízení v exekuci u lichtenštejnského soudu, bude-li ve sporu úspěšný. Stěžovatel je přesvědčen, že neobstojí argumentace odvolacího soudu, že směnečný platební rozkaz lze zrušit jen rozsudkem při úspěchu žalovaného v námitkovém řízení nebo při zpětvzetí žaloby. Poukazuje na ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., kdy soud řízení zastaví, jestliže povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat, přičemž současně zruší své rozhodnutí ve věci. Konečně stěžovatel tvrdí, že je žalobkyně zvýhodněna, neboť nemusela důkladně zvažovat, zda proti stěžovateli vést řízení, neboť by jí reálně hrozilo, že v případě neúspěchu budou stěžovatelovy náklady řízení hrazeny ze složené jistoty.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243). Předpokladem pro přípustnost ústavní stížnosti je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž se jedná zejména o procesní prostředky proti rozhodnutím ve věci samé a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, která by v dalším průběhu řízení nemohla být přezkoumána (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby), přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání (srov. nález III. ÚS 441/04, Sb.n.u., sv. 36, č. 6, str. 53).
V projednávané věci je tvrzené porušení stěžovatelova práva velmi hypotetické, neboť se odvíjí od předpokladu, že stěžovatel ve sporu uspěje, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení, že žalobkyně tuto povinnost nesplní a že nebude fakticky vykonatelná. Stěžovatel nadto neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by umožňovaly učinit závěr o reálnosti takového rizika. Lze tedy stěží shledávat bezprostřednost a citelnost zásahu do stěžovatelova vlastnického práva spočívajícího v nezaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyní. Avšak vzhledem k tomu (a jen proto), že daná otázka by již nemohla být v průběhu dalšího řízení před obecnými soudy ani před Ústavním soudem řešena, Ústavní soud neodmítl podanou ústavní stížnost pro nepřípustnost.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ve své ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky, které již uplatňoval v řízení před obecnými soudy a které lze hodnotit jako pouhou polemiku s jejich rozhodnutími bez patřičné ústavněprávní dimenze. Ústavní soud proto odkazuje na ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu, v němž je srozumitelně a logicky vysvětleno, z jakých důvodů soud nevyhověl návrhu stěžovatele; dle názoru Ústavního soudu toto rozhodnutí z hlediska ústavněprávního plně obstojí a není zde prostor pro kasační zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nenalezl porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, odmítl podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu