ECLI:CZ:US:2008:4.US.1400.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1400/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti T. U., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008 čj. 8 To 75/2008 -313 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2008 čj. 31 T 71/2007 - 267 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 5. 6. 2008 se T. U. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v jeho trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 71/2007 byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 31 T 71/2007 vyplývá, že rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 25. 1. 2008 byl obviněný uznán pro skutky v rozsudku popsané vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. d) tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické a protialkoholní v ústavní formě.
Proti uvedenému rozsudku ze dne 25. 1. 2008 podali obviněný (do všech výroků napadeného rozsudku) a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu) odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 4. 3. 2008 tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal pro skutky v tomto rozsudku popsané vinným činem znásilnění dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §241 odst. 1 tr. zákona, §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil ochranné léčení sexuologické a protialkoholní v ústavní formě.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že v přípravném řízení ani v řízení před soudem I. stupně nebyla porušena procesní ustanovení, jež by měla za následek zrušení napadeného rozsudku. Právo na obhajobu bylo v plné míře šetřeno a - s výjimkou trestného činu krádeže - skutkový stav pod bodem 1 - 3 výroku rozsudku soud I. stupně také správně právně posoudil. Odvolací soud se vyjádřil k odvolacím námitkám obviněného a konstatoval, že pochybením soudu I. stupně bylo to, že protokol o rekognici přečetl jako listinu podle §213 odst. 1 a nikoliv podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu. Pochybení shledal i ve skutečnosti, že přehlédnutím soudu I. stupně bylo kvalifikováno jednání obviněného, spočívající v odcizení mobilních telefonů ve skutcích pod bodem 1 a 3 výroku rozsudku jako trestný čin krádeže, ačkoliv ve skutku pod bodem 3 výroku obviněný nekradl, na rozdíl od skutků pod body 1 a 2 výroku rozsudku. Z toho důvodu odvolací soud pochybení soudu I. stupně napravil, jak z výroku jeho rozsudku vyplývá.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti, jehož obsah se v podstatné části shoduje s obsahem odvolání, stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), neboť ve věci provedené důkazy byly nedostatečné, neprůkazné a netvořily uzavřený systém, na jehož základě bylo možno konstatovat jeho vinu. Nesouhlasil se skutkovými a právními závěry obecných soudů vyvozenými ze znaleckých posudků a dalších provedených důkazů, a vyjádřil názor, že nerespektováním zásady in dubio pro reo byl porušen princip právního státu dle čl. 1 Ústavy. Dle přesvědčení stěžovatele "každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vyložen právě ve prospěch obviněného (obžalovaného). Nerespektování zásady in dubio pro reo, jako obecného právního principu je pak ve svém důsledku porušením práva na spravedlivý proces, které ve svých důsledcích představuje i porušení principů právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana." Nalézací soud uvedeným požadavkům na dokazování nevyhověl; pochybnosti a námitky stěžovatele neodstranil ani odvolací soud. Subjektivní stránka trestného činu nebyla dostatečně objasněna. Rekognice nebyly provedeny v souladu se zákonem stanovenými požadavky a jejich závěry tak pozbyly důkazní hodnotu. Při hodnocení společenské nebezpečnosti předmětného jednání nebyly brány na zřetel všechny rozhodné skutečnosti. Tím došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
IV.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 31 T 71/2007 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně právně posoudily zjištěné skutkové okolnosti, pokud došly k závěru, že naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stěžovatel pravomocně uznán vinným a odsouzen, a porušily princip in dubio pro reo.
V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem, aby pravidelně přezkoumával, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy při hodnocení v řízení provedených důkazů, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či jiných mezinárodních dohodách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy - což se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)].
K tvrzenému porušení principu in dubio pro reo Ústavní soud uvádí, že z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy; §2 odst. 2 tr. řádu), kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, skutečně plyne pravidlo v pochybnostech ve prospěch, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 24. 2. 2004, I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Na úrovni zákona úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravuje trestní řád v ust. §5 odst. 5, dle něhož "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. ... ."
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v cit. ustanovení nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat. Ve stručnosti k uvedenému dodává: má-li soud po řádném vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek (skutky) byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soud žádné pochybnosti nemá.
Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisu nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Pro uvedené Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu