ECLI:CZ:US:2008:4.US.1407.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1407/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti GE Money Multiservis, a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Vladimírem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Lindnerova 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 15 Co 82/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Napadené rozhodnutí, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalované V. B., pro zaplacení částky 36.664,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 25 C 103/2007 ze dne 29. 11. 2007 bylo žalobě stěžovatele ve věci samé v plném rozsahu vyhověno a žalované byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 9.148,30 Kč, vše ve stanovených splátkách. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle §150 o. s. ř. a procesně zcela úspěšnému stěžovateli s odkazem na uvedené ustanovení, s přihlédnutím ke zdravotní a sociální situaci žalované, přiznal pouze polovinu účelně vynaložených nákladů, které tvořily zaplacený soudní poplatek ve výši 1.470,- Kč, odměnu za právní zastoupení advokátem určenou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 13.540,- Kč, náhradu hotových výloh advokáta za dva úkony právní služby po 300,- Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2.686,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně, a to pouze do výroku o nákladech řízení, podal odvolání stěžovatel, podle něhož podmínky použití ustanovení §150 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly a požadoval proto přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením odvoláním napadený výrok o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 9.276,40 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud přisvědčil stěžovateli v tom, že v posuzovaném případě nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť tíživou finanční situaci a zdravotní stav žalované podle něj nelze bez dalšího považovat za důvody zvláštního zřetele hodné, které by postup podle §150 o. s. ř. mohly odůvodnit. Stěžovatel tak podle něj má podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, při jejich stanovení však, s odkazem na ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud nepoužil vyhlášku č. 484/2000 Sb., ale vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť, jak v odůvodnění uvedl, za stavu, kdy advokát stěžovatele v řízení učinil pouze 2 honorovatelné úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby, kdy vyjádření k odporu žalované obsahovalo pouze stanovisko stěžovatele k úhradě žalované částky ve splátkách a o věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání rozsudkem pro uznání, je vhodné výjimečně, a to k zamezení tvrdosti, aby výše odměny byla stanovena podle sazeb vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto výroku o nákladech řízení směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu skutkového stavu dané věci, jejího procesního vývoje včetně obsahu napadeného rozhodnutí, oponuje závěru obecného soudu o použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud podle něj nezjišťoval relevantní důvody, které by podpořily aplikaci ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. Podle stěžovatele byl postup odvolacího soudu libovolný, bez odůvodnění vztahujícího se k danému konkrétnímu případu, odvolací soud také neuvedl, jaké tvrdosti mělo být použitím vyhlášky č. 177/1996 Sb. zamezeno a nezkoumal finanční ani sociální situaci žalované. Zároveň stěžovatel poukázal na složitost samotného výpočtu žalované částky a v souvislosti s tím i na náročnost přípravy věci a sepisu žaloby a poukázal na komentářovou literaturu k občanskému soudnímu řádu i na stávající soudní judikaturu. Napadeným rozhodnutím bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a proto navrhl jeho zrušení nálezem Ústavního soudu.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Obecný soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel z toho, že stěžovatel měl ve věci plný úspěch a proto mu podle §142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Samotný fakt, že při stanovení výše nákladů řízení - při určení odměny advokáta - nepoužil vyhlášku č. 484/2000 Sb. jeho rozhodnutí, které bylo také dostatečně odůvodněno, protiústavním nečiní. Ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje totiž obecným soudům výjimečně výši odměny advokáta za zastoupení stanovit i podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to mj. tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory ocenitelné penězi je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Ostatně tento názor vyslovil v řadě svých rozhodnutí (např. ve věci sp. zn. I. ÚS 276/02, II. ÚS 316/02, III. ÚS 305/02, IV. ÚS 308/02, IV. ÚS 475/02 a mnoha dalších), v nichž také mj. konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a stejně tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní stížnost proto byla z uvedených důvodů jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu