ECLI:CZ:US:2008:4.US.1429.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1429/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele M. H., roz. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007 č. j. 16 Co 586/2006-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 3. 2007 č. j. 16 Co 586/2006-367.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadnutého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 20. 6. 2003 bylo u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") na návrh MUDr. R. H. (dále jen "vedlejší účastnice") zahájeno řízení o úpravě poměrů nezletilých Jany (jedná se o pseudonym) a Evy H. (jedná se o pseudonym) pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 7. 2005 č. j 10 Nc 632/2001-245 bylo rozhodnuto tak, že se nezletilé dcery svěřují do výchovy matce (výrok I), že se otci (stěžovateli) ukládá povinnost přispívat na výživu nezletilých, a to od 1. 10. 2002 do 31. 8. 2004 částkou 5 000 Kč měsíčně na nezletilou Janu a částkou 4 000 Kč měsíčně na nezletilou Evu a od 1. 9. 2004 částkou 5 500 Kč měsíčně na nezletilou Janu a 4 500 Kč na nezletilou Evu (výrok II), výživné je splatné měsíčně předem, k rukám matky, vždy do každého patnáctého dne v měsíci (výrok III). Současně obvodní soud stanovil, že nedoplatek na výživném za období od 1. 10. 2002 do 30. 6. 2005 činil u nezletilé Jany 136 000 Kč a u nezletilé Evy 111 000 Kč (výrok IV), přičemž tyto nedoplatky byl stěžovatel povinen splácet ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně pro každou nezletilou, počínaje zářím 2005 (výrok V). Rozhodnutí o nákladech řízení bylo vyloučeno k samostatnému projednání (výrok VI) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII). Usnesením obvodního soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j 10 Nc 632/2001-272 byl rozsudek obvodního soudu doplněn v tom smyslu, že stěžovatel je povinen uhradit České republice na nákladech řízení částku 1 000 Kč (výrok VIII). K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice městský soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 15 Co 51/2006, 52/2006-303 rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II a VII potvrdil, výrok IV změnil tak, že aktualizoval výši nedoplatku ke dni 28. 2. 2006, kdy tato činila 166 400 Kč pro nezletilou Janu a 136 600 Kč pro nezletilou Evu, dále změnil výrok V. tak, že stěžovatel byl povinen uhradit nedoplatek na výživném do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a výrok VIII tak, že náklady státu ve výši 1 000 Kč jsou povinni zaplatit oba rodiče, každý částkou 500 Kč. Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 bylo rozhodnutí městského soudu zrušeno z důvodu rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež byl, stručně řečeno, spatřován v tom, že na základě provedeného dokazování nebylo možno učinit spolehlivý závěr o majetkových poměrech stěžovatele a jeho výdělkových možnostech a schopnostech. Městský soud následně rozsudkem ze dne 27. 3. 2007 č. j. 16 Co 586/2006-367 rozhodl shodně jako v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, s tím rozdílem, že aktuální výše nedoplatku na výživném ke dni 31. 3. 2007 činila 26 250 Kč pro nezletilou Janu a 21 750 Kč pro nezletilou Evu.
Stěžovatel městskému soudu v ústavní stížnosti vytýkal, že nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 299/06 a opětovně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Městský soud vyzval oba rodiče k doložení jejich majetkových poměrů, nicméně následně konstatoval, že toto splnila pouze vedlejší účastnice. Zprávy, předložené stěžovatelem, městský soud zpochybnil a následně vycházel z potenciality příjmů stěžovatele a nikoliv z jejich fakticity. Stěžovatel v této souvislosti upozornil, že se od 24. 7. 2006 nachází v pracovní neschopnosti a nemůže tedy soustavně vykonávat výdělečnou činnost. V současné době je zaměstnán u společnosti Bell Technology s hrubou mzdou 1 000 Kč; je ovšem pravdou, že je vlastníkem nemovitosti v katastrálním území Ludvíkov pod Smrkem, ve které žije. Ve vztahu k argumentaci soudu, že se bez důležitého důvodu vzdal obchodního podílu ve společnosti International Trading, s. r. o., stěžovatel uvedl, že se městský soud zabýval toliko aktivy společnosti a nikoliv již jejími závazky, bez nichž nebylo možno skutečnou hodnotu obchodního podílu zjistit. Stěžovatel neměl příslušné účetní doklady k dispozici, nicméně bylo nepochybně v kompetenci soudu si tyto obstarat. Stěžovatel rovněž popřel, že by soudu odmítal objasnit své majetkové poměry. Na základě zmiňované výzvy soudu sdělil, které doklady je i přes nepříznivý zdravotní stav schopen opatřit a které nikoliv, přičemž navrhl, aby ty doklady, které není on sám schopen zajistit, obstaral soud. Stěžovatel shodně jako v předchozí ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud při zjišťování jeho potencionálních příjmů, tedy možností a schopností rodiče dle §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), nezohlednil jeho zdravotní stav a zejména možnosti získání práce v místě bydliště. V současné době se stěžovatel nachází v pracovní neschopnosti bez jakéhokoliv příjmu s dluhem, který je povinen splácet, neboť si vzal půjčku ve výši 413 000 Kč, aby mohl uhradit dlužné výživné, přesto byla napadeným rozsudkem potvrzena výše výživného, která činí pro obě dcery celkově 10 000 Kč měsíčně. Stěžovatel nezpochybňoval finanční nároky nezletilých dcer, nicméně měl za to, že jeho výdělkové možnosti a schopnosti nejsou takové, aby mohl stanovené výživné hradit. Stěžovatel uzavřel, že městský soud opětovně nezjistil správně a úplně skutkový stav, přestože stěžovatel označil důkazy, které mohly být za tímto účelem provedeny, a nadto mohl i sám soud dle svého uvážení dokazování doplnit, neboť se jednalo o řízení, které je možno zahájit i bez návrhu. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 16 Co 586/2006 zrušil.
Přípisem ze dne 24. 7. 2007 zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu kopii pracovní rekomandace České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 7. 2007 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí z 9. 7. 2007 č. j. 2007/23133-33 o uznání stěžovatele osobou zdravotně znevýhodněnou. Dne 20. 11. 2007 stěžovatel Ústavnímu soudu oznámil, že změnil své příjmení H. na H.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 10 Nc 632/2001 a vyjádření účastníků řízení.
Městský soud ve svém vyjádření konstatoval, že podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů, týkajících se jeho majetkových a výdělkových poměrů ve vztahu k výši, v níž je schopen platit výživné pro své nezletilé dcery. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu by mohlo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pouze tehdy, jestliže by právní závěry soudu byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, případně by se ze strany soudu jednalo o svévoli či přepjatý formalismus. Městský soud měl za to, že své závěry, týkající se poměrů stěžovatele, dostatečně odůvodnil, a dále upozornil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně spatřuje protiústavnost postupu soudu. Je na Ústavním soudu, aby z ústavněprávního hlediska posoudil důvodnost námitky stěžovatele, že soud rozhodoval na základě nepodložených spekulací. Ze spisového materiálu lze seznat, zda stěžovatel poskytl soudu veškerou potřebnou součinnost při objasňování jeho poměrů a zda měl snahu včas předložit dostupné důkazy nebo zda lze jeho profesní i mimoprofesní aktivity, s přihlédnutím k objektivním zájmům nezletilých dětí a zájmu na rychlém, účelném a hospodárném postupu v řízení, hodnotit jinak. Městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, případně jako nedůvodná.
Vedlejší účastnice k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatel při objasňování svých majetkových a výdělkových poměrů dlouhodobě nespolupracoval, což se promítlo do celkové délky řízení. Po zrušení původního rozsudku nálezem Ústavního soudu proběhla ve věci dvě ústní jednání, přičemž stěžovatel se na žádné z nich osobně nedostavil, přítomen byl pouze jeho právní zástupce, a rovněž, ač k tomu byl soudem vyzván, nepředložil žádné dokumenty, vypovídající o jeho majetkových a výdělkových poměrech. Dle názoru vedlejší účastnice nebyla ústavní stížnost důvodná a namítal-li stěžovatel porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jedná se pouze o jeho subjektivní pocit, vyplývající ze skutečnosti, že nebyl v řízení úspěšný. Oba účastníci měli před soudem rovné postavení, přičemž za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat stav, kdy stěžovatel nevyužil svého práva a nespolupracoval při objasňování svých výdělkových a majetkových poměrů a soud byl tedy nucen vycházet z důkazů předložených vedlejší účastnicí, případně z důkazů, které si sám opatřil. Nelze pominout ani časové hledisko, neboť stěžovatel výživné na nezletilé dcery doplatil v soudem stanovené výši a nově mu dluh na výživném vzniká až od března 2006. Má-li stěžovatel za to, že se jeho poměry od doby vydání rozsudku změnily, není to důvodem pro podání ústavní stížnosti, nýbrž pro podání návrhu na změnu výše výživného. Vedlejší účastnice rovněž upozornila na skutečnost, že v průběhu provádění dokazování vyšla najevo existence příjmů, které stěžovatel nepřiznal a které ani neplynuly z jeho daňových přiznání, jako např. příjmy z pronájmu nemovitosti na Přebytku. Stěžovatel rovněž nebyl schopen objasnit původ plateb, poukázaných na jeho účet, lze tedy dovozovat, že tvrzení stěžovatele o jeho majetkových a výdělkových poměrech nejsou objektivní. Co se týče zdravotního stavu stěžovatele, vedlejší účastnice působí ve stejném oboru jako stěžovatel a přes svůj vážný zdravotní stav a přes skutečnost, že pečuje o dvě děti, dosahuje uváděných příjmů. Stěžovateli, který má pro výdělečnou činnost výhodnější podmínky tedy nic nebrání, aby dosahoval alespoň průměrných příjmů z této činnosti, uváděných Ministerstvem práce a sociálních věcí. Námitka stěžovatele, že z důvodu místa bydliště obtížně shání práci, není důvodná, neboť překlady jsou zcela běžně zadávány a odevzdávány prostřednictvím internetu či faxu. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel přípisem ze dne 27. 2. 2008, v němž zdůraznil, že podstatou jeho ústavní stížnosti je skutečnost, že nebyl respektován princip rovnosti účastníků, kdy obecné soudy a zejména pak soud odvolací, uložili stěžovateli zajištění důkazů, které z důvodu svého zdravotního stavu obstarat nemohl a nemohl se ani zúčastnit jednání. Svůj zdravotní stav přitom soudu řádně doložil. Přestože se jednalo o věc, kdy byly obecné soudy povinny ve smyslu §120 odst. 2 občanského soudního řádu provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkovém stavu než byly účastníky navrhovány, zatížily tyto soudy důkazním břemenem stěžovatele, ačkoliv si příslušné důkazy mohly a měly obstarat samy. Když stěžovatel následně uvedl důvody, pro něž uloženou povinnost nemůže splnit, soudy interpretovaly tuto skutečnost v jeho neprospěch. Obecné soudy postupovaly zcela jednostranně, neboť majetkové a výdělkové poměry vedlejší účastnice takto důsledně prověřovány nebyly. Stěžovatel na své ústavní stížnosti setrval.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila námitka, že krajský soud neodstranil ústavněprávní deficit řízení, konstatovaný v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 299/06, jenž spočíval v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatele, resp. v tom, že rozhodnutí krajského soudu nebylo v tomto směru dostatečně odůvodněno, a dále námitka, že byl porušen princip rovnosti účastníků řízení, neboť krajský soud měl stěžovatele neodůvodněně zatížit důkazním břemenem, ačkoliv se jednalo o řízení, v němž je povinen provádět důkazy i bez návrhu dle §120 odst. 2 občanského soudního řádu.
Pokud jde o nález sp. zn. I. ÚS 299/06, Ústavní soud v něm krajskému soudu vytkl, že výdělkové možnosti stěžovatele hodnotil pouze na základě zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí o průměrných platech překladatelů a tlumočníků a již nezohlednil jeho místo bydliště a skutečnost, že tento neměl pro uvedenou činnost živnostenské oprávnění. Krajský soud rovněž konstatoval, že stěžovatel má blíže neurčené pohledávky ve výši 6 000 000 Kč, aniž by se zabýval charakterem těchto pohledávek a jejich dobytností. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu a s úkony, jež byly soudem učiněny po vydání citovaného nálezu, dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, není Ústavní soud povolán "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl. a ustálenou judikaturu z tohoto nálezu vyplývající). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že krajský soud doplnil svou argumentaci stran možností stěžovatele vykonávat profesi tlumočníka a překladatele a dosahovat v této profesi obvyklého příjmu (str. 6 rozsudku) tak, že tato se již jevila být z ústavněprávního hlediska akceptovatelnou. Krajský soud konstatoval, že je v možnostech stěžovatele získat příslušné živnostenské oprávnění a rovněž tak, že by se tento mohl v případě potřeby přestěhovat do Prahy, kde je hlášen k trvalému pobytu. Takový výklad byl plně v souladu s principem potenciality příjmů, na nějž klade platná právní úprava důraz (§85 odst. 2 zákona o rodině). Ostatně i Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že při určování výše výživného nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat (nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 519/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 64, str. 689 a násl.).
Co se týče pohledávek stěžovatele, resp. jeho majetkových poměrů obecně, nutno podotknout, že to byl především sám stěžovatel, kdo neposkytl soudu potřebnou součinnost, ačkoliv byl ke sdělení relevantních informací vyzván přípisem ze dne 20. 2. 2007. Stěžovatel sice souhlasil s vyžádáním příslušných dokumentů od České spořitelny, a. s., Kooperativa pojišťovny, a.s., a finančního a živnostenského úřadu, nicméně přes výslovný dotaz soudu neuvedl žádnou konkrétní informaci o svých pohledávkách ani neobjasnil původ ve výzvě specifikovaných plateb došlých na jeho účet. Namítal-li posléze stěžovatel v ústavní stížnosti, že jeho majetkové poměry nebyly dostatečně objasněny, nelze než považovat takové námitky s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustné. Stěžovatel měl v řízení před odvolacím soudem dostatečný prostor, aby se ke skutečnostem, na nichž následně krajský soud vystavěl závěr o jeho majetkových poměrech, vyjádřil, této možnosti však nevyužil, resp. neuvedl žádná konkrétní tvrzení, jež by byla způsobilá závěry krajského soudu zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní soud má za to, že důkazy provedené v řízení za účelem prokázání majetkových poměrů stěžovatele postačovaly k tomu, aby soud tyto mohl odpovědně posoudit, a nebylo tedy nutno ve věci provádět další dokazování. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně objasnil, proč měl za to, že výše výživného stanovená obvodním soudem je majetkovým poměrům stěžovatele přiměřená. Co se týče jeho zdravotního stavu, stěžovatel soudu nesdělil, jaké povahy bylo jeho onemocnění a jaký vliv mělo na jeho výdělkové možnosti a schopnosti, ačkoliv i v tomto případě tak mohl snadno učinit. Rovněž v tomto případě je třeba hodnotit uvedenou námitku jako nepřípustnou. Ustanovení §120 odst. 2 občanského soudního řádu nelze vykládat tak, že by účastníky řízení zcela zbavovalo odpovědnosti za průběh dokazování. Disponuje-li účastník řízení informací, jíž považuje za relevantní pro správné a úplné zjištění skutkového stavu, a neuplatní-li tuto v řízení před obecnými soudy, tedy zůstane nečinný, a upozorní na ni až v ústavní stížnosti, nemůže se Ústavní soud s ohledem na již zmiňovanou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, tzn. nutnost vyčerpat před podáním ústavní stížnosti veškeré opravné prostředky, a to nejen ve formálním, ale i materiálním smyslu, takovou námitkou zabývat.
Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit ani ve vztahu k námitce porušení principu rovnosti účastníků řízení. Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že majetkové poměry vedlejší účastnice byly podrobeny důkladnému zkoumání a nelze mít za to, že by byl v tomto ohledu stěžovatel jakkoliv znevýhodněn.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu