ECLI:CZ:US:2008:4.US.1446.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1446/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Přerov, Čechova 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, č.j. 3 Tdo 168/2008-530, a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 12. června 2007, č.j. 55 To 59/2007-501 a Okresního soudu v Přerově ze dne 18. prosince 2006, č.j. 2 T 229/2001-452, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 39 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. února 2004, č.j. 2 T 229/2001-234, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona, trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona a trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. května 2004, č.j. 2 To 452/2004-252, tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí.
Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. června 2006, č.j. 2 T 229/2001-374, stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona, trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona a trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. října 2006, č.j. 55 To 479/2006-398, tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona, trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona a trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
K odvolání stěžovatele rozhodl výše citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci tak, že zrušil celý výrok o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu jej nově odsoudil, při nezměněném výroku o vině dle §242 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR shora citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že právní posouzení věci v jeho případě neodpovídalo skutkovým zjištěním. Současně mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny či zásady in dubio pro reo. Soudy měly stěžovatele zkrátit tím, že odmítly provést řadu obhajobou navrhovaných důkazů (znalecký posudek na důvěryhodnost stěžovatele, výslech na detektoru lži). Tím fakticky přisvědčily tvrzení poškozené, a to za situace, kdy proti sobě stála dvě protichůdná tvrzení (pachatel - poškozená). Neodůvodněné neprovedení důkazů tak založilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí. To za situace, kdy se Ústavní soud opakovaně k problematice opomenutých důkazů vyjádřil ve své judikatuře.
Dále se soud podle stěžovatele prvého stupně nevypořádal s obhajobou stěžovatele a provedené důkazy vyhodnotil stručně a nedostatečně. Ani soud prvého ani druhého stupně pak nezajistily výslech svědka (prvního intimního přítele poškozené), což rovněž znevěrohodňuje jejich závěry. Závěry soudů jsou tedy postaveny na výpovědi poškozené a osobám, kterým se svěřila, a které tedy měly veškeré informace právě jen od poškozené. Nepřímé důkazy pak naopak svědčily ve prospěch stěžovatele. Závěry soudů jsou tak založeny na hypotetických tvrzeních s nízkým stupněm věrohodnosti.
K tvrzenému porušení práva zaručeného v čl. 39 Listiny stěžovatel uvedl, že podle ustanovení §242 odst. 2 se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo poškozenou osobu zneužije na základě její závislosti. V daném případě se ovšem jednalo o osobu svěřenou dozoru stěžovatele, z čehož není dále možno dovozovat zneužití závislosti. Tato okolnost podle stěžovatele automaticky z vztahu otec - dcera nevyplývá. Proto namítl, že nemohl spáchat trestný čin, pro který byl odsouzen.
S ohledem na uvedené okolnost proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 229/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, soud odvolací dvakrát zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Přerově a věc mu vrátil k novému projednání. V případě třetího odvolání však již nenašel stěžovatelem namítané okolnosti proto, aby věc vrátil k novému projednání. Pokud v projednávané věci následně dospěl krajský soud k závěru, že soud prvého stupně provedl požadované kroky, resp. provedl je krajský soud sám, a tedy neshledal důvod věc vrátit k novému projednání, není takový závěr způsobilý porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Konečně i ze závěrečné řeči obhájce stěžovatele z jednání nalézacího soudu plyne přesvědčení, že veškeré provedené důkazy svědčí ve prospěch neviny stěžovatele. V dané věci pak Ústavní soud neshledal odkaz stěžovatele na judikaturu týkající se opomenutých důkazů za případný.
Jak je z obsahu citovaných listin patrné, stěžovatel své námitky, podle kterých právní závěry neodpovídaly skutkovým zjištěním, uvedl v posledním odvolání, avšak krajský soud v napadeném rozsudku nezjistil nic, co by takové tvrzení odůvodňovalo. Stejně tak Nejvyšší soud ČR neshledal takový rozpor skutkových zjištění a právního posouzení věci, jak stěžovatel namítl i v dovolání.
Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. V důsledku toho nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994, str. 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
V projednávané věci pak Ústavní soud odkazuje současně i na závěry Nejvyššího soudu ČR, k nimž dospěl při posuzování dovolání stěžovatele. V napadenému usnesení soud poukázal na to, že stěžovatel namítá neúplnost provedeného dokazování, případně odkazuje na porušení zásady in dubio pro reo, na podkladě osobních závěrů.
Nejvyšší soud ČR se rovněž vypořádal i s tou námitkou stěžovatele, v níž shledal porušení čl. 39 Listiny, tedy posouzení závislosti resp. dozoru ve vztahu ke svěřené osobě. Nejvyšší soud ČR dovodil závislost poškozené na stěžovateli ze vztahu otec - dcera, kdy poškozená byla na stěžovatele odkázána jak po stránce výchovné, tak po stránce svého zaopatření. Schopnost stěžovatele prosadit vůči poškozené otcovskou autoritu i k dosažení sexuálních cílů obecné soudy zjistily, přičemž tato je uvedena i v popisu skutku ve výroku nalézacího soudu.
Jak je z uvedeného patrné, byla naplněna podmínka v čl. 90 Ústavy ČR, podle které jen soud rozhoduje o vině a trestu. V projednávané věci pak obecné soudy shledaly naplnění čl. 39 Listiny a na základě toho dospěly k závěru prezentovanému v napadených rozhodnutích.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu, patrné, obecné soudy se věcí opakovaně, řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu