ECLI:CZ:US:2008:4.US.1461.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1461/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Ruská 87/11, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2006, č.j. 30 T 4/2005-3599, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č.j. 4 To 88/2006-4063, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2007, č.j. 5 Tdo 1193/2007-4456, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, uvedené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, dále právo domáhat se stanoveným způsobem ochrany u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž právo, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy, lze za jeho spáchání uložit, zaručené v čl. 39 Listiny. Současně mělo dojít k porušení uvedených práv zaručených rovněž v čl. 6 odst. 1 a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona a trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a živnostenské činnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání šesti let. Naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby ze skutků uvedených pod čísly 9 a 26. Společně s dalšími dvěma spoluobviněnými byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody: společnosti ZEAS Podhorní Újezd, a.s. částku 129.474,- Kč; Ing. V. P. částku 272.322,- Kč; společnosti H.A.S., spol. s r.o., částku 399.831,- Kč; L. M. částku 206.459,- Kč; L. V. - LIBROS částku 33.610,- Kč; D. D. částku 61.149,- Kč; společnosti ABACUS Ostrava, s.r.o. částku 339.778,- Kč; a společnosti RIDEA Distribution, s.r.o., částku 99.854,- Kč. Dále společně s dalším spoluobviněným mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody: společnosti FILSON, s.r.o., částku 188.093,- Kč; a společnosti FERRAM, a.s. částku 307.394,- Kč.
O odvolání rozhodl napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci tak, že zrušil ve vztahu ke stěžovateli částečně výrok o vině a výrok o trestu a o náhradě škody (výrok I.). Za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona jako spolupachatele podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsoudil jej pro uvedený trestný čin i pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona, nedotčený výrokem I., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, jakož i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s tímto předmětem činnosti v trvání šesti let. Stěžovatel byl rovněž zproštěn obžaloby ze skutku uvedeného pod číslem 18. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody shodně jako ve výroku rozsudku soud prvého stupně.
Dovolání stěžovatele pak napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podle stěžovatele soudy prvého ani druhého stupně nepovažovaly za zásadní popsat činnost všech obžalovaných detailně ve vztahu k jednotlivým útokům. Tak v případě stěžovatele uvedly, že jeho trestná činnost fakticky začala již zajištěním převodu obchodního podílu ve společnosti POVISH Havířov, s.r.o., ačkoliv tato okolnost nebyla prokázána. Závěry soudů tak neměly oporu v provedeném dokazování. Soud měl rovněž připustit, že jeho jednání bylo poněkud zastřené, což je rovněž v rozporu se zásadou in dubio pro reo, zejména pokud byla takto způsobená škoda přičtena k tíži stěžovatele.
Soudy rovněž měly nesprávně vyhodnotit otázku spolupachatelství stěžovatele při pokračujícím trestném činu. Podle přesvědčení stěžovatele soudy rovněž neprokázaly, že by se stěžovatel dopustil skutků uvedených pod body 2 - 8 a 10 - 17. Při nesprávné kvalifikaci trestné činnosti stěžovatele tak došlo k uložení nezákonných trestů.
V ústavní stížnosti pak stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu na nálezy sp. zn. II. ÚS 544/05 a sp. zn. I. ÚS 553/05. S ohledem na uvedená tvrzení i na uvedené nálezy navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 4/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti uplatnil již v předchozích opravných prostředcích a odvolací, resp. dovolací soud, se s nimi vypořádaly.
Z obsáhlého spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a dalších šest spoluodsouzených se dopustilo 31 útoků; v převážné míře se jednalo o trestný čin podvodu. Při posuzování rozsáhlé trestné činnosti pak soud prvého stupně dospěl ke shora uvedeným závěrům. Soud odvolací, v důsledku odvolání stěžovatele, státního zástupce i dalších spoluodsouzených, rozsudku soudu prvého stupně vytkl pouze neúplnost popisu jednání stěžovatele a jeho spoluobžalovaných v části bodu I. Proto část rozsudku nalézacího soudu zrušil, a upřesnil skutkové okolnosti. Navíc odvolací soud zprostil stěžovatele z obžaloby v bodě 18, neboť takový výrok chyběl v rozhodnutí soudu prvého stupně, ačkoliv v odůvodnění provostupňového rozsudku tato okolnost byla uvedena.
Jak soud nalézací tak i soud odvolací se zabývaly otázkou spolupachatelství stěžovatele při posuzování trestné činnosti. Dospěly k závěru, že jednání spočívalo především v koordinaci jednání pachatelů, což ve vztahu ke stěžovateli mělo organizátorskou formu součinnosti. Shodně i Nejvyšší soud ČR se k dovolání stěžovatele těmito otázkami zabýval a následně dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu i z napadených rozhodnutí, stěžovatel a další spoluodsouzený je trestně stíhán i v další věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 1/2005. V této věci byl vydán dosud nepravomocný rozsudek a v současné době, od prosince 2007, probíhá odvolací řízení u Vrchního soudu v Olomouci.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel uvedl, že soudy dospěly k chybným závěrům ohledně jeho trestné činnosti, konstatuje Ústavní soud, že, pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, je soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Z předložených podkladů je patrné, že obecné soudy se zabývaly věcí, posuzovaly provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a na jejich základě dospěly ke svým závěrům. Tyto závěry pak řádně a důkladně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k výroku o vině i o trestu v případě stěžovatele.
Obecné soudy tedy rozhodovaly v intencích svého zákonného zmocnění a s přihlédnutím k zákonným mezím dospěly k závěru, který stěžovatel v ústavní stížnosti napadl. Nedošlo tedy k porušení čl. 4 Listiny. Rovněž je patrné, že obecné soudy, na základě provedeného šetření, dospěly k jednoznačnému závěru, že jednání stěžovatele je podřaditelné pod zákonem definovanou trestnou činnost. V důsledku toho jej odsoudily k trestu, který zákon s jeho trestným jednáním spojuje. Námitka porušení čl. 39 Listiny tedy není případná. Stěžovatel přitom byl stíhán v souladu se zákonem a rozhodnutí o zbavení osobní svobody není v rozporu s čl. 8 Listiny.
Pokud pak jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, neshledal Ústavní soud zkrácení stěžovatele ani v tomto případě. Právo na spravedlivý proces představuje chráněný nárok na soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Opakování námitek stěžovatele je tedy nutno považovat za pouhou polemiku, která nemůže znamenat zásah do zaručeného práva.
Odkaz na vlastní judikaturu rovněž Ústavní soud neposoudil jako případný, když zejména nález sp. zn. II. ÚS 544/05 se týká nepřípustnosti zákazu reformationis in peius rozhoduje-li soud pouze z podnětu obžalovaného. Právě ve vztahu ke stěžovateli podal odvolání i státní zástupce, který se, byť s odvoláním na jedno pochybení soudu prvého stupně, domáhal zrušení rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv a Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu