ECLI:CZ:US:2008:4.US.1469.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1469/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. P. L., zastoupeného Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, čj. 21 Cdo 2088/2006-215, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2005, čj. 21 Co 19/2005-112, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2004, čj. 9 C 31/2003-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 6. 6. 2007, jehož vady byly odstraněny podáními doručenými Ústavnímu soudu ve dnech 3. a 7. 12. 2007, se Ing. P. LL. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení dědických práv, neplatnost závěti a rozsahu dědictví.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 C 31/2003, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou podanou k okresnímu soudu dne 13. 1. 2003 se žalobce domáhal určení dědického práva po zůstaviteli P. L.
Usnesením ze dne 7. 11. 2003 byl žalobce okresním soudem vyzván k odstranění vad podání (výrok I.) a upozorněn na následky neodstranění vad ve lhůtě (výrok II.). Usnesení bylo podrobně odůvodněno a obsahovalo poučení o dalším procesním postupu.
Dne 26. 10. 2004 okresní soud žalobu zamítl (výrok II.), žalobci se zpětnou účinnosti odňal osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Konstatoval, že žalobce nerespektoval předchozí výzvu soudu, čímž zavdal důvody pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace. Důvod pro zamítnutí žaloby shledal též v absenci naléhavého právního zájmu na určení.
Odvolací soud dne 25. 4. 2005 k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu, vyjma nenapadaného výroku pod bodem I., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud dne 15. 5. 2007 dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2005 jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění mj. poukázal na svoji judikaturu, dle níž, určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval obsah výroků napadených rozhodnutí obecných soudů a uvedl, že s ohledem na procesní povahu rozhodnutí Nejvyššího soudu jádrem ústavní stížnosti je polemika s obsahem rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Stručně zrekapituloval důvody těchto rozhodnutí a vyjádřil názor, že vychází z neúplného zjištění rozhodných skutečností (aniž by ovšem blíže nespecifikoval, v čem tuto neúplnost spatřuje). Okresnímu soudu vytkl, že nedostatečně splnil svoji poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §5 o.s.ř., neboť jeho poučení bylo neúplné a nevedlo k odstranění nedostatku věcné legitimace a naléhavého právního zájmu na straně žalobce ve smyslu ustanovení §80 o.s.ř. Takto mu byla odňata možnost jednat před soudem. Bylo porušeno i právo na právní pomoc od počátku řízení zakotvené v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Okresní soud porušil i článek 38 odst. 2 Listiny tím, že žalobci neposkytl poučení o právech a povinnostech účastníků řízení, vadách a způsobu jejich odstranění.
IV.
Okresní soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Od Krajského soudu v Hradci Králové a od Nejvyššího soudu nebylo vyjádření vyžadováno.
V.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 C 31/2003, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů (aniž by bylo nutné zdůrazňovat, že směřovala-li proti celému rozhodnutí okresního soudu, byla v části týkající se výroku I. evidentně nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků).
K ústavněprávním aspektům poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení, jejíž porušení stěžovatel tvrdil, Ústavní soud obecně uvádí, že právo účastníka civilního řízení být soudy poučován o svých právech není výslovně uvedeno mezi základními procesními právy zaručenými Listinou, resp. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Lze je však v limitovaném rozsahu odvodit ze základního práva na spravedlivý proces (jehož nedílnou součástí je právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu) zaručeného článkem 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy (poukaz stěžovatele na článek 38 odst. 2 Listiny je v této souvislosti zřejmě nepřípadný). Má-li totiž být základní právo na soudní ochranu účinné a má-li být skutečně vykonáváno, jeho formální zakotvení na úrovni zákona v jednotlivých případech nemusí vždy postačovat. Je proto povinností státu přijmout pozitivní opatření zajišťující, aby toto právo mohlo být efektivně vykonáváno. Výrazem plnění této pozitivní povinnosti státu je řada ustanovení občanského soudního řádu, mezi nimiž lze poukázat v dané souvislosti zejména na ustanovení §5 (obecná poučovací povinnost), §43 odst. 1 (vady podání) a §118a (poučovací povinnost při jednání). Tato ustanovení Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
Obsahem a ústavními limity shora uvedené poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález I. ÚS 286/03, Sb.n.u., sv. 37, str. 89, nález IV. ÚS 22/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 31), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (poučení v otázce věcné legitimace), neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení.
Aplikací výše uvedených obecných principů na případ stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho tvrzení o nedostatečném plnění poučovací povinnosti obecnými soudy není opodstatněné. Z vyžádaného spisu okresního soudu totiž zřetelně vyplývá, že stěžovatel o svých procesních právech a povinnostech, zejména o nutnosti odstranit vady návrhu, ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., řádně poučen byl. Pokud následně z vlastní vůle soudem vytýkané a konkretizované vady neodstranil, nelze důsledky jeho opomenutí přičítat obecným soudům.
Poučovací povinnost obecných soudů, jako ústavněprávní důsledek vyplývající ze základního práva na spravedlivý proces, nelze ztotožňovat či zaměňovat (jak to argumentace stěžovatele v jeho ústavní stížnosti naznačuje) se základním právem každého na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, zakotveným v článku 37 odst. 2 Listiny. I toto právo je nicméně součástí práva na spravedlivý proces a vztahují se na něj veškeré obecné principy vyslovené shora ve vztahu k poučovací povinnosti obecných soudů. Ústavní stížnost však v daném směru neobsahuje, kromě poukazu na článek 37 odst. 2 Listiny, jakákoliv konkrétní tvrzení o tom, že by stěžovateli bylo právo na právní pomoc v civilním řízení před nalézacím a odvolacím soudem ve formě právního zastoupení odepřeno.
Závěrem Ústavní soud vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během něhož stěžovatel mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného obecnými soudy, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Obdobně se to týká i dostatečně a podrobně odůvodněného usnesení Nejvyššího soudu. To, že obecné soudy žalobě nevyhověly, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze žádnému z obecných soudů vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04 in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu