ECLI:CZ:US:2008:4.US.1512.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1512/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů V. P. a A. P., obou zastoupených JUDr. Michalem Čelechovským, advokátem se sídlem Osek u Rokycan 47, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 394/2004-441 ze dne 2. 11. 2004 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech č. j. 4 C 257/2003-417 ze dne 25. 3. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") č. j. 4 C 257/2003-417 ze dne 25. 3. 2004, bylo stěžovatelům uloženo vydat V. M. a V. M. (dále jen "vedlejší účastníci") rodinný dům č. p. 368/III na stavební parcele č. 1235 v Rokycanech, stavební parcelu č. 1235 o výměře 143 m2 a zahradu, pozemkovou parcelu č. 981/8 o výměře 729 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. 1526 pro obec a katastrální území Rokycany, vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Rokycany. Okresní soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé předmětnou nemovitost nabyli v roce 1986 v rozporu s tehdy platnými předpisy a byli proto osobami povinnými ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Rozhodnutí okresního soudu bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 13 Co 394/2004-441 ze dne 2. 11. 2004. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu potud, že při převodu předmětných nemovitostí na stěžovatele došlo k porušení vyhlášky federálního ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku (dále jen "vyhláška o správě národního majetku"), a stěžovatelé tedy byli povinni nemovitosti vydat. Rozpor s citovanou vyhláškou, resp. konkrétně s ustanovením §11 odst. 2 tohoto předpisu, spatřoval krajský soud ve skutečnosti, že předmětné nemovitosti byly převedeny do vlastnictví stěžovatelů i přesto, že o ně projevily zájem socialistické organizace. Dovolání stěžovatelů, které tito následně proti rozsudku krajského soudu podali a jehož přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 200/2005-457 ze dne 28. 3. 2007 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy uložením povinnosti vydat předmětné nemovitosti nešetřily podstatu a smysl jejich vlastnického práva, čímž porušily čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy dle jejich názoru věc nesprávně právně posoudily, neboť vyhláška o správě národního majetku stanovila v §18 odst. 4 a 5 pro převod rodinných domů specifický postup, na který se ustanovení §11 odst. 2 vyhlášky nevztahovalo, nebylo tedy pravdou, že by stěžovatelé nabyli nemovitosti v rozporu s právními předpisy. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku (dále jen "vyhláška č. 61/1986 Sb."), které s účinností od 1. 1. 1987 umožňovalo přímý prodej rodinných domků občanům. Stěžovatelé měli rovněž za to, že obecné soudy rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť přestože bylo v řízení prokázáno, že všechny žádosti socialistických organizací o převod předmětných nemovitostí byly dne 11. 3. 1986 projednány na jednání rady Městského národního výboru Rokycany, nebylo již zjištěno, s jakým výsledkem. Bez znalosti výsledku tohoto projednání však nebylo možno učinit spolehlivý závěr o porušení ustanovení §11 odst. 2 vyhlášky o správě národního majetku, i kdyby stěžovatelé připustili, že se toto na jejich případ vztahovalo. Důkazní břemeno ve vztahu k prokázání výsledku projednání přitom leželo na vedlejších účastnících. Ve výše uvedených pochybeních obecných soudů spatřovali stěžovatelé porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé taktéž konstatovali, že i v případě, že by závěr obecných soudů o porušení vyhlášky o správě národního majetku byl správný, tyto měly zohlednit, že na porušení tohoto předpisu zaměstnanci Městského národního výboru v Rokycanech neměli stěžovatelé žádný vliv a že se naopak v souvislosti s přítomností státního notáře při soupisu kupní smlouvy domnívali, že celý postup je v souladu se zákonem. Obecné soudy měly k této skutečnosti přihlédnout tím spíše, že v době, kdy byl přijat zákon o mimosoudních rehabilitacích stále platila vyhláška č. 61/1986 Sb., která umožňovala přímý prodej rodinných domů občanům. V závěru ústavní stížnosti vyslovili stěžovatelé přesvědčení, že rozhodnutím obecných soudů byla založena nová křivda, neboť k restituci došlo bez ohledu na absenci jejich vlivu na průběh událostí a nebyla poskytnuta ochrana jejich vlastnickému právu, nabytému v dobré víře. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 394/2004-441 ze dne 2. 11. 2004 a rozsudek okresního soudu č. j. 4 C 257/2003-417 ze dne 25. 3. 2004, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo proto možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti především polemizovali se závěrem obecných soudů, že byli osobami povinnými ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, resp. že nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s vyhláškou o správě národního majetku. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je primárně záležitostí obecných soudů, přičemž skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního je relevantní pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávané věci Ústavní soud v závěru o nerespektování §11 odst. 2 vyhlášky o správě národního majetku porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, neboť obecné soudy svá rozhodnutí v tomto směru řádně a logicky odůvodnily, přičemž jejich výklad plně odpovídal smyslu a účelu restitučních zákonů. Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Argumentovali-li stěžovatelé zněním vyhlášky č. 61/1986 Sb., nutno podotknout, že tato nabyla účinnosti až poté, co byl převod předmětných nemovitostí na stěžovatele realizován. Obecné soudy k ní proto nemohly přihlédnout, neboť rozpor s právními předpisy bylo nutno posuzovat výlučně dle právní úpravy účinné v době realizace převodu.
K námitce, že v řízení nebyl zjištěn výsledek projednání žádostí socialistických organizací o převod majetku, nutno uvést, že to byli stěžovatelé, kdo tvrdil, že výsledek projednání mohl být takový, že socialistické organizace své žádosti stáhly, resp. že souhlasily s převodem nemovitostí na stěžovatele. Stěžovatelé se mýlili, když dovozovali, že důkazní břemeno v této souvislosti leželo na vedlejších účastnících. Vedlejší účastníci prokázali, že žádosti ze strany socialistických organizací o převod majetku byly vzneseny, a zvolili-li stěžovatelé jako procesní obranu tvrzení, že tyto žádosti byly následně staženy, bylo na nich, aby toto své tvrzení prokázali, k čemuž ovšem nedošlo. Ani v tomto ohledu tedy nemohl Ústavní soud stěžovatelům přisvědčit.
Co se týče dalších námitek stěžovatelů, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že právní úprava obsažená v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale váže postavení povinné osoby na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 301/98, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 79, str. 155 a násl.). Jestliže tedy obecné soudy vycházely toliko ze skutečnosti, že stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s vyhláškou o správě národního majetku, aniž by v této souvislosti posuzovaly, zda se na porušení příslušných předpisů nějakým způsobem podíleli, nelze jim v tomto ohledu nic vytknout, neboť podíl stěžovatelů na porušení právních předpisů či jejich vědomost o něm nebyla z hlediska jejich postavení jako osob povinných dle zákona o mimosoudních rehabilitacích právně relevantní.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu