ECLI:CZ:US:2008:4.US.1539.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1539/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. L. - DixEl, zastoupeného JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, AK se sídlem V Luhu 18, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2007, čj. 29 Odo 1555/2005-116, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, čj. 6 Cmo 78/2005-55, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 1. 2005, čj. 55 Sm 6/2003-45 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 19. 9. 2003, čj. 55 Sm 6/2003-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2007, doplněnou podáním ze dne 12. 11. 2007, se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně mu zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení částky 389 594,- Kč.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 55Sm 6/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu žalobce, obchodní společnosti S MORAVA Leasing, a. s., Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 389 594,- Kč s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení. Směnečný platební rozkaz byl stěžovateli doručován do vlastních rukou a krajský soud měl za to, že byl doručen dne 13. 10. 2003 tzv. náhradním doručením. Stěžovatel tvrdil, že se o existenci příkazu dověděl až v září 2004 v souvislosti s exekucí na majetek a dne 7. 10. 2004 proti němu podal odvolání (správně námitky), ve kterém mimo jiné namítl, že k náhradnímu doručení nemohlo dojít, neboť v době doručování, tj. od 3. 10. do 20. 10. 2003 pobýval služebně v Itálii a v místě svého bydliště se nezdržoval. K výzvě soudu, aby svá tvrzení prokázal důkazy, stěžovatel předložil fakturu za pobyt v hotelu v Itálii; tento důkaz krajský soud nepovažoval za průkazný s odůvodněním, že z faktury nebylo možno jednoznačně dovodit, že se stěžovatel v příslušném hotelu v rozhodné době sám zdržoval. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítl jako pozdě podané. Odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze označil za nedůvodné a usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil s právním názorem krajského soudu a podotkl, že stěžovatel sice navrhl provedení svědeckých výpovědí, jména svědků a jejich adresy však krajskému soudu nesdělil, ač tak ve smyslu výzvy soudu byl povinen učinit. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy všech stupňů postupovaly formálně a řádně se jeho podáními nezabývaly. Tím porušily svoji povinnost hodnotit každý důkaz jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, což svědčí o jejich libovůli v rozhodování. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že nerozhodl o dovolání meritorně, ale vytvořil si vlastní konstrukci pro jeho odmítnutí, kterou nikterak neodůvodnil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu, který stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku; přípustnost dovolání je upravená v ustanoveních §236 až §239.
V projednávaném případě Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost není podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, přípustné, a proto je odmítl. Výklad norem upravujících podmínky přípustnosti dovolání je zcela věcí dovolacího soudu a zásah Ústavního soudu by byl dán jen ve zcela výjimečných případech, např. tehdy, kdyby výklad zákona byl natolik extrémní, že by vybočil z mezí ústavnosti [srov. IV.ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95), publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39]. K takovému případu však ve stěžovatelově věci nedošlo. Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo řádně odůvodněno. Podle Ústavního soudu je z odůvodnění usnesení dovolacího soudu evidentní, proč Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání přípustným a pro bližší rozvedení odkázal na jiné, veřejně dostupné, rozhodnutí, kterým je usnesení sp. zn. 29 Odo 56/2002, publikované pod č. 86/2003 se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ústavní soud tedy uzavřel, že Nejvyšší soud ČR postupoval ve stěžovatelově věci v souladu s příslušnými ustanovením občanského soudního řádu, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z mezí ústavnosti, a svůj postup rovněž přiměřeně odůvodnil; za takové situace nebyl dán prostor pro zjištění, že proces před dovolacím soudem byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele.
III.
Ústavním soudem verifikovaný právní závěr dovolacího soudu o tom, že stěžovatelovo dovolání bylo nepřípustné, neboť je nebylo možno podřadit pod žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jež zakládají přípustnost dovolání, byl významný pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze a usnesení a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo - jako ve stěžovatelově případě - pro jeho zjevnou (zákonnou) nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. i usnesení IV.ÚS 45/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 523, usnesení III.ÚS 10/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako automatický filtr, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007, str. 504 a násl.).
V projednávaném případě stěžovatel, resp. jeho tehdejší právní zástupkyně JUDr. L. L., pochybil, pokud proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal ex lege nepřípustné dovolání, nota bene v situaci, kdy byl o jeho nepřípustnosti soudem výslovně poučen (č.l. 57). Nešlo totiž o tzv. nenárokové dovolání, o kterém by dovolací soud mohl o předestřené přípustnosti jakkoliv usuzovat, a proto bylo třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvého a druhé stupně počítat ode dne doručení usnesení Vrchního soudu v Praze, tj. ode dne 19. 9. 2005. Byla-li ústavní stížnosti podána k poštovní přepravě až dne 15. 6. 2007, stalo se tak evidentně po lhůtě stanovené k jejímu podání a Ústavnímu soudu nezbylo než ji v této části odmítnout jako opožděně podanou. Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), která vyžaduje přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu