ECLI:CZ:US:2008:4.US.1541.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1541/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti A. a J. R., oba zastoupeni Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 2, Římská 32, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 526/2006, ze dne 27. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na rovnost účastníků řízení, zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a práva na projednání jejich záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 36 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že dne 21. 2. 2002 uzavřeli s V. K. (vedlejším účastníkem) smlouvu o převodu vlastnictví k rozestavěné bytové jednotce. Dne 14. 11. 2002 pak došlo k faktickému předání předmětné bytové jednotky vedlejším účastníkem stěžovatelům. Skutečný stav převáděné bytové jednotky však neodpovídal stavu, který byl sjednán mezi účastníky v předmětné kupní smlouvě, a proto stěžovatelé zadali vyhotovení znaleckého posudku k posouzení této otázky. S ohledem na závěry znalce pak vzhledem ke zjištěné nižší hodnotě bytové jednotky stěžovatelé uplatnili prostřednictvím svého právního zástupce dne 7. 4. 2003 slevu z kupní ceny ve výši 469.570,- Kč. Zároveň stěžovatelé uznali nárok vedlejšího účastníka na úhradu části doplatku kupní ceny ve výši 232.430,- Kč. Tato částka odpovídala rozdílu hodnoty bytové jednotky zjištěné znalcem a první splátky kupní ceny ve výši 926.000,- Kč, která byla vedlejšímu účastníku již uhrazena. Stěžovatelé zároveň požádali vedlejšího účastníka o sdělení, jakým způsobem mu uznanou zbývající část kupní ceny mohou uhradit. Vedlejší účastník s tímto postupem stěžovatelů nesouhlasil.
3. Na základě žaloby podané vedlejším účastníkem o zaplacení nedoplatku kupní ceny ve výši 702.000,- Kč rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 14. 1. 2005, č. j. 18 C 66/2003-46, tak, že stěžovatelé jsou povinni nedoplatek kupní ceny vedlejšímu účastníku zaplatit. Ke stěžovateli podanému odvolání Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 13 Co 194/2005, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání a současně navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl o odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud ČR však podané dovolání odmítl, aniž by vůbec o návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodl.
4. Stěžovatelé svoji ústavní stížnost směřují proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Vytýkají mu porušení jejich práva na rovnost účastníků řízení, neboť povinností Nejvyššího soudu ČR je podle názoru stěžovatelů přezkoumat každé rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému je podáno dovolání, a to z důvodu, zda toto rozhodnutí netrpí takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Stěžovatelé v tomto směru v dovolání namítali, že obecné soudy v předchozím řízení vycházely z nesprávné aplikace ustanovení §35 odst. 2 o. z. a z absence posouzení, zda jednání vedlejšího účastníka nebylo v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. Obsah právního úkonu, v posuzované věci smlouvu o prodeji předmětné rozestavěné bytové jednotky, je v případě jakékoliv pochybnosti nezbytné hodnotit nejenom z hlediska jazykového, ale i z hlediska logického a systematického. Ačkoliv stěžovatelé tyto podstatné vady řízení odvolacího soudu ve svém podání uvedli, Nejvyšší soud ČR tyto vady v řízení odvolacího soudu neshledal. Stěžovatelé s podáním dovolání rovněž navrhli vydání usnesení o odložení vykonatelnosti pravomocného soudního rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR však po dobu více jak jednoho roku až do vydání samotného rozhodnutí ve věci stran tohoto návrhu nerozhodl a ani stěžovatele žádným způsobem nepoučil o případných vadách jejich návrhu bránících vydání tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé v tomto jeho nekonání spatřují porušení jejich práva na projednání jejich záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem. S ohledem na shora uvedená dotčení svých základních práv stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 18 C 66/2003.
III.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatelů vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jenž v něm neakceptoval jejich tvrzení, že nalézací a odvolací soud rozhodli v jejich neprospěch v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §35 odst. 2 a §3 odst. 1 o. z.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavně právních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich judikatury a rozhodování je ze zákona povolán Nejvyšší soud ČR (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Není úkolem Ústavního soudu podávat autoritativní výklad podústavního práva, je povolán toliko ke kontrole, zda výklad, jenž byl v jednotlivém případě aplikován obecnými soudy, nezakládá nepřípustné ústavněprávní důsledky.
7. Nejvyšší soud ČR byl při posuzování námitek stěžovatelů vázán dovolacími důvody stanovenými zákonem - občanským soudním řádem. Jak plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR dovodil tento při posuzování přípustnosti dovolání, že v daném případě lze tuto přípustnost konstruovat jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam, z čehož vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen otázek právních, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a mohlo tak mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
8. Nejvyšší soud ČR při posuzování námitky stěžovatelů stran nesprávné aplikace ustanovení §35 odst. 2 a §3 odst. 1 o. z., jsa vázán zákonnými dovolacími důvody, dospěl k závěru, že řešení otázky výkladu ujednání obsažených v kupní smlouvě postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Výklad právního úkonu podle §35 odst. 2 o. z. byl při rozhodovací činnosti dovolacího soudu prováděn již opakovaně a závěry odvolacího soudu byly učiněny v jeho intencích a korespondují s hmotným právem. K námitce stěžovatelů, že odvolací soud měl jednání vedlejšího účastníka a výši jeho nároku zvažovat i z hlediska dobrých mravů, pak Nejvyšší soud ČR musel konstatovat, že stěžovatelé přicházejí s touto námitkou až v dovolání a odvolací soud se jí tedy, jak mu neodůvodněně vytýkají stěžovatelé, nutně ani zabývat nemohl.
9. Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 19, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je tak výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Pokud jde o předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pak z ústavněprávního hlediska zde jde o posouzení, zda postup dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů pro nesplnění podmínky zásadního významu po právní stránce napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, znamenal porušení jejich práva na rovnost účastníků řízení. Ústavní soud je v posuzovaném případu toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovatelem předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Na toto jeho odůvodnění, v němž reagoval na námitky stěžovatelů uvedené v jeho dovolání, stačí pro stručnost pouze odkázat.
10. K námitce stěžovatelů, že se domáhali vydání usnesení o odložení vykonatelnosti pravomocného soudního rozhodnutí odvolacího soudu, o němž však Nejvyšší soud ČR až do vydání samotného rozhodnutí o dovolání nerozhodl, Ústavní soud konstatuje, že ustanovení §243 o. s. ř. stanoví, že před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud, který o něm má rozhodnout, odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Uvedené ustanovení tedy poskytuje Nejvyššímu soudu ČR možnost takto rozhodnout, předpokládá-li, že návrhu dovolatele vyhoví, nestanovuje však subjektivní právo dovolatele na vydání takového rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR s ohledem na své následující odmítavé rozhodnutí o předmětném dovolání neshledal důvod k postupu podle zmíněného ustanovení §243 o. s. ř. Ústavní soud v tomto jeho postupu stěžovateli tvrzený zásah do základního práva na projednání jejich záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem nezjistil.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelů Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu