ECLI:CZ:US:2008:4.US.1555.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1555/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Zdeňka Mudráka KAMU, s. r. o., se sídlem ve Vsetíně, Jasenická 1343, zastoupeného JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2006 č. j. 8 Co 48/2006-357 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 č. j. 22 Cdo 163/2007-397, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - právo na spravedlivý proces.
Žalobu na stěžovatele podala k okresnímu soudu Základní organizace odborového svazu KOVO Zbrojovka Vsetín, a. s. (dále jen "odborová organizace") proto, že stěžovatel podle jejího názoru nesplnil vůči ní povinnost ze zákonného předkupního práva, která mu plyne z ustanovení §140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Žalobou se odborová organizace domáhala nahrazení projevu vůle stěžovatele v souladu s ustanovením §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v souvislosti s kupní smlouvou, kterou měl stěžovatel - jako prodávající - uzavřít s odborovou organizací - jako kupující - ohledně ideálního spoluvlastnického podílu ke kulturnímu domu včetně specifikovaného příslušenství a součástí. Okresní soud žalobě vyhověl a rozhodl tak, že stěžovatel je povinen s odborovou organizací uzavřít kupní smlouvu, jejíž znění je ve výroku jeho rozsudku. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí obecných soudů k ní přiložená a dospěl k závěru, že ústavní stížnost nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Předně Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v řízeních, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Proto i v tomto případě Ústavní soud na prvním místě konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené z velké části opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. To platí zejména pro námitku, která se týká rozporu s dobrými mravy, i námitku o platnosti darovací smlouvy, na jejímž základě se odborová organizace stala vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu ke kulturnímu domu včetně jeho součástí a příslušenství - v této souvislosti nelze spatřovat nic protiústavního v tom, že okresní soud posoudil platnost darovací smlouvy na základě jiných úvah než soud krajský a Nejvyšší soud. Pokud se týká námitky právního nástupnictví odborové organizace, kterou stěžovatel uvedl v dovolání, je nutné na ni nahlížet jako na novou skutečnost v souladu s §241a odst. 4 o.s.ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti zkrátka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2006 č. j. 8 Co 48/2006-357, ani usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 č. j. 22 Cdo 163/2007-397 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu