ECLI:CZ:US:2008:4.US.1581.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1581/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. H., zastoupené JUDr. Lumírem Červenkou, advokátem, AK Saskova 1625, 272 01 Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2006, č. j. 5 T 4/2006-176, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, č. j. 12 To 12/2007-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení s ohledem na ostatní účastníky řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny a dále princip presumpce neviny zakotvený v článku 40 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 4/2006, z něhož zjistil následující. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2006, č. j. 5 T 4/2006-176, byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona dílem ve stádiu pokusu a dílem dokonaný, kterého se měla dopustit tím, že společně s J. L., P. K. a P. Z. v úmyslu se obohatit převedla nemovitost bez vědomí vlastníků J. a J. M. na společnost GREEN LION, spol. s r.o., jejíž byla jednatelkou; převod byl proveden tak, že P. Z.l uzavřel s vlastníky kupní smlouvu, načež od ní odstoupil a údaje o prodávajících, včetně jejich podpisů a ověřovacích doložek byly využity k uzavření fiktivní kupní smlouvy mezi R. L., jehož osobní údaje byly získány z odcizeného občanského průkazu, a společností GREEN LION, spol. s r.o.; pokus trestného činu podvodu spočíval v tom, že stěžovatelka po předchozí dohodě s J. L., P. K. a R. F. bez vědomí vlastníka společnosti DUHA F.L. uzavřela smlouvu o převodu její nemovitosti na společnost GREEN LION, spol. s r.o., a to tak, že na straně prodávající vystupoval na základě padělaného výpisu z obchodního rejstříku R. F. jako její jednatel. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2007, č. j. 12 To 12/2007-257, stěžovatelčino odvolání pro nedůvodnost zamítl.
Stěžovatelčiny výhrady směřují vůči způsobu shromažďování důkazů a provádění dokazování. Namítá, že policisté v přípravném řízení preferovali důkazy potvrzující jedinou vyšetřovací verzi, podle které byl iniciátorem a organizátorem podvodných jednání J. L. společně se stěžovatelkou a nikoli P. K., který vypovídal v jejich neprospěch a udržoval intenzivní a nadstandardní vztah s policisty. Policisté prováděli selekci důkazů v neprospěch stěžovatelky, přičemž jejich postup hraničil s podjatostí, což se projevilo v nezákonném návrhu na vzetí do vazby a v provedení domovní prohlídky v rozporu se zákonem. Dále porušili zásadu presumpce neviny, když při výsleších některých obžalovaných a svědků nepřípustně ovlivňovali jejich výpověď tvrzením, že podvodné jednání již bylo stěžovatelce prokázáno; stěžovatelka soudům vytýká, že ohledně této skutečnosti neprovedly důkaz spisem z občanskoprávního řízení, v němž stěžovatelka žalovala policisty o ochranu osobnosti. Soudy se s těmito námitkami stěžovatelky nevypořádaly, stejně jako se zjištěními o předchozím odsouzení P. K., s jeho osobnostní charakteristikou a s lepším postavením s ohledem na nekorektní vztah s vyšetřujícím policistou, z čehož plyne, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná. Odvolací soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a v napadeném usnesení nevysvětlil, proč důkazním návrhům nevyhověl. Konečně měla být porušena zásada volného hodnocení důkazů a zásada in dubio pro reo. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 258/99 a III. ÚS 173/02.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u., sv. 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením §125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Současně však nelze povinnost řádně odůvodnit rozsudek chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno; rozsah této povinnosti se liší v závislosti na povaze daného rozhodnutí (srov. §29 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva č. 18390/91 ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, dostupný na www.echr.coe.int).
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou v přesvědčení, že obecné soudy nereagovaly na její námitky. Tvrzením o nadstandardních vztazích P. K. s policisty se vrchní soud vypořádal a dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by jeho výpověď v neprospěch J. L. a stěžovatelky byla účelová a vedena snahou jí ublížit (srov. č. l. 259 spisu). Krajský soud nenechal bez povšimnutí možné ovlivnění svědků porušením presumpce neviny ze strany vyslýchajících policistů jejich prohlášením o prokázání viny stěžovatelky a obžalovaného L., avšak neshledal hmatatelný dopad těchto tvrzení na výpovědi svědků, kteří sami popřeli, že by policisty byli ovlivněni (srov. č. l. 223 spisu). Stejně tak krajský soud věnoval pozornost osobnostní charakteristice P. K. obsažené ve znaleckém posudku (srov. č. l. 222 - 223 spisu) a zabýval se osobou iniciátora a organizátora obou podvodných transakcí (srov. č. l. 224). V účasti na provedení domovní prohlídky a v podnětu k podání návrhu na vzetí do vazby nelze spatřovat podjatost policistů. O návrhu státního zástupce podaném z podnětu policistů rozhodoval v obou záležitostech nezávislý soud, jemuž jedinému příslušelo autoritativně posoudit důvodnost návrhu; rozhodovací činnost soudu, ač ústící v rozhodnutí, které bylo v případě vazby později zrušeno, nelze pokládat za projev jeho podjatosti a je jej pouze možno hodnotit z hlediska správnosti ve vztahu k příslušným ustanovením trestního řádu.
K hodnocení důkazů Ústavní soud podotýká, že tuto intelektuální činnost obecných soudů zásadně nepřezkoumává, ledaže nastane situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Tuto podmínku dovolující vstoupit do procesu hodnocení důkazů vykonaného obecnými nemá Ústavní soud v projednávané věci za splněnou, poněvadž neshledal žádný zásadní nesoulad v jednotlivých stádiích vytváření obrazu o průběhu trestné činnosti a účasti jednotlivých osob na ní.
K námitce neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů Ústavní soud konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit obžalovanému tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu obžalovanému pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
Stěžovatelka v odvolacím řízení navrhla provedení výslechu svědků, kterým mělo být sděleno buď přímo odsouzeným K. nebo kteří se dozvěděli zprostředkovaně, že proti J. L. nepravdivě vypovídal po dohodě s policisty, aby si zajistil propuštění vazby a beztrestnost, přičemž odsouzený L. měl být jeho výpovědí usvědčován z trestné činnosti a potažmo i stěžovatelka ze vzájemné dohody o ní (srov. č. l. 249). Ve veřejném zasedání vrchní soud provedení těchto důkazů zamítl pro nadbytečnost, aniž by důvody nadbytečnosti podrobněji rozvedl v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud tedy beze zbytku nenaplnil požadavky vyslovené výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, nicméně výpověď P. K., kterou měly zpochybnit navrhované výslechy svědků, není jediným důkazem o tom, že stěžovatelka věděla o nezákonnosti svého počínání. Výpověď spoluodsouzeného K. usvědčující J. L. z trestné činnosti není osamocenou, neboť k ní přistupuje výpověď P. Zv. a R. L.; o stěžovatelčině povědomí o závadnosti jejího jednání svědčí též výpověď R. F. v souvislosti s falešným výpisem z obchodního rejstříku a výpověď svědka H., kterému přikázala vyměnit zámky na nedostupné podvodně převedené nemovitosti, jakož i stěžovatelčin důvěrný vztah s odsouzeným L. Hodnotí-li Ústavní soud trestní řízení jako celek (srov. odst. 67 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva č. 20524/92 ze dne 26. 3. 1996 ve věci Doorson proti Nizozemí dostupný na www.echr.coe.int), dospívá k závěru, že ve svém souhrnu bylo spravedlivé a nebyla jím upřena stěžovatelce ústavně zaručená práva.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu