ECLI:CZ:US:2008:4.US.1587.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1587/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. E., zast. JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Letohradská 40, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2008 sp. zn. 13 Co 4/2007 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. září 2006 sp. zn. 9 C 248/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. června 2008 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2008 sp. zn. 13 Co 4/2007 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. září 2006 sp. zn. 9 C 248/2003.
Z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. září 2006 sp. zn. 9 C 248/2003 uložena povinnost zaplatit žalobkyni E. E. (dále jen "žalobkyně") na vypořádání majetkové hodnoty členských práv k družstevnímu bytu částku 681 944,- Kč s přísl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. března 2008 sp. zn. 13 Co 4/2007 rozsudek soudu ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze co do výše nákladů řízení, které byly stěžovateli uloženy k zaplacení žalobkyni. Usnesením ze dne 17. března 2008 sp. zn. 13 Co 4/2007 pak odvolací soud opravil svůj výrok v částce nákladů řízení, které byly stěžovali uloženy zaplatit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že právo společného nájmu k bytu situovanému v Praze 9, kpt. Stránského 990, bylo zrušeno soudem prvního stupně v roce 1994 a ukončeno rozhodnutím Krajského soudu v Brně, když právní moc nastala dne 3. prosince 2001. Toto rozhodnutí bylo podkladem pro vypořádání hodnoty členského podílu, přičemž řízení zahájené v roce 2003 bylo ukončeno až napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2008 sp. zn. 13 Co 4/2007, který byl stěžovateli doručen dne 29. dubna 2008. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čímž má na mysli zejména délku trvání soudního řízení ve vztahu k projednávané problematice, která je podle jeho názoru skutkově jednoduchá, takže její projednání není časově náročné. Stěžovatel je přesvědčen, že délka trvání řízení 14 let se jeví jako zcela neadekvátní pro respektování zásady, aby věc byla rozhodnuta v přiměřené době.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) v řízení již skončeném je podle již ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, http://nalus.usoud.cz) nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je totiž od účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. uplatnění nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v předběžném projednání, respektive žaloba podle citovaného zákona v případě neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí páté sekce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 16. října 2007 o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 - František Vokurka proti České republice, ve kterém soud jednomyslně konstatoval, že stížnost na nepřiměřenou délku řízení je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 60/2006 Sb.
Za dané procesní situace, kdy nelze rovněž dospět k závěru, že podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], soudkyni zpravodajce nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z důvodu jeho nepřípustnosti, návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. července 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka