ECLI:CZ:US:2008:4.US.1626.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1626/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Evou Váňovou, advokátkou, se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1381/2007, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 232/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 1 T 226/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny náležitosti na zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena základní subjektivní práva (svobody) stěžovatele, která jsou mu garantována čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ke skutkovému stavu je možno uvést, že rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle ustanovení §197a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo krajským soudem zamítnuto. Stěžovatel tedy podal dovolání. Ve věci též podal ve prospěch stěžovatele ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud přitom na základě stížnosti ministra zrušil rozsudek krajského i okresního soudu, neboť podle jeho názoru byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele - tehdy obžalovaného. Okresní soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu doplnil dokazování a ve věci rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci (§197a tr.z.). Stěžovatelovo opětovné odvolání bylo krajským soudem zamítnuto, dovolání pak Nejvyšší soud odmítl v souladu s ustanovením §265 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.").
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i tři napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Princip rovnosti účastníků neznamená, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být v určitém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu