ECLI:CZ:US:2008:4.US.1642.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1642/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Vlasty Formánkové, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., právně zastoupeného JUDr. Romanem Haisem advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Jiráskova 41, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2006, č.j. 3 To 451/2006-321, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2007, č.j. 6 Tdo 100/2007-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo narušeno jeho základní právo zaručující, že státní moc je možné uplatňovat je v případech a mezích stanovených zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo podle čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví které jednání je trestným činem a jaký trest za takové jednání lze uložit.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2006, č.j. 88 T 130/2005-282, byl stěžovatel, společně s další osobou, shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, z jehož spáchání byl shledán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. března 2002, sp. zn. 2 T 48/2002, který nabyl právní moci dne 3. května 2002, za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, z jehož spáchání byl shledán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. července 2004, sp. zn. 10 T 75/2003, který nabyl právní moci dne 22. července 2004, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, z jehož spáchání byl shledán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2005, sp. zn. 95 T 99/2005, který nabyl právní moci dne 9. prosince 2005, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Současně mu byl vyměřen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč. Městský soud v Brně rovněž zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. března 2002, sp. zn. 2 T 48/2002, který nabyl právní moci dne 3. května 2002, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. července 2004, sp. zn. 10 T 75/2003, který nabyl právní moci dne 22. července 2004, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2005, sp. zn. 95 T 99/2005,
O odvolání rozhodl shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně tak, že ohledně stěžovatele zrušil celý výrok o trestu a nově rozhodl tak, že za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, jímž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn a, ve spojení s již výše popsanými sbíhajícími se trestnými činy, stěžovatele nově odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, a dále k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, při současném zrušení výroků o trestu v případech shora citovaných rozhodnutí o sbíhajících se trestných činech.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR shora napadeným usnesením, kterým dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soud prvého i soud druhého stupně měl při posuzování věci stanovit cenu vozidla v rozporu s posudkem znalce. Z důvodu právních vad mělo být vozidlo považováno za bezcenné a v souvislosti s tím mělo dojít i k přehodnocení hmotně právní kvalifikace trestného činu.
Za mnohem podstatnější však stěžovatel považuje skutečnost, že soud rozhodoval o jednom dílčím skutku pokračujícího trestného činu, ačkoliv byl stěžovatel již dříve za tento skutek potrestán.
Dle rozhodnutí krajského soudu se mělo jednat o samostatnou trestnou činnost spáchanou jiným způsobem. Takový závěr sdílí i Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že ve věcech vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 48/2002, sp. zn. 95 T 99/2005 a sp. zn. 88 T 130/2005 sice naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu a jsou spojeny i časovou blízkostí, ale způsob provedení trestného činu není stejný ani podobný. Rozdílný je, podle soudů, i charakter podvodného jednání a rozdílnost v předmětu útoku. S takovým závěrem však stěžovatel nesouhlasí a domnívá se, že časová návaznost i úmysl obohatit se uvedením v omyl jiného je jednotícím kritériem. Pro pokračující trestný čin je nezbytné i to, aby způsob provedení byl stejný nebo podobný a v případě blízké souvislosti předmětu útoku nemusí být předmět zcela totožný.
Stěžovatel je tedy přesvědčen, že v jeho případě mělo být jeho jednání posouzeno jako pokračující trestný čin. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů všech stupňů zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 130/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se v právě projednávané věci zúžila na pouhé konstatování zkrácení v naříkaných právech bez bližší konkretizace.
Při posuzování věci Ústavní soud vycházel z toho, že ústavní stížnost je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou, pokud napadená rozhodnutí postrádají způsobilost porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět další kontrolu zákonnosti vydaných soudních rozhodnutí, ani nahrazovat jejich hodnocení svým vlastním. Případným porušením běžných práv se zabývá Ústavní soud pouze pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V projednávané věci taková situace nenastala.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně jeho trestné činnosti a dovozuje tím, že soudy zasáhly do jeho základních práv, ačkoliv sám polemizuje pouze s posouzením jeho trestné činnosti ve vztahu k jiné trestné činnosti, které se dopustil. Zřejmě dovozuje odlišnost výsledku řízení, pokud by jeho jednání bylo posouzeno jako pokračující trestný čin.
Ústavní soud v této souvislosti opakovaně poukazuje na skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1).
Jak Krajský soud v Brně tak i Nejvyšší soud ČR v napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily, proč považovaly projednávanou věc za samostatný trestný čin. Sama skutečnost, že se jedná o shodnou skutkovou podstatu, není dostačující pro závěr, že se jedná o pokračující trestný čin, jak se stěžovatel domnívá.
Námitkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly soudy odvolací i dovolací velice důkladně a pozorně. Výsledkem jejich přezkumné činnosti byla skutečnost, že dospěly k závěru, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Tato okolnost však sama o sobě není způsobilá dosáhnout významu, který jí stěžovatel svým podáním k Ústavnímu soudu přisuzuje.
Ústavní soud neshledal v postupu soudu obecných soudů nic, co by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho naříkaných právech. Soudy v rámci své zákonem stanovené pravomoci věc posoudily a pokud dospěly k závěru, který řádně a úplně odůvodnily, taková rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za vadná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu