ECLI:CZ:US:2008:4.US.1658.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1658/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. T. M., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Haštalská 27, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, ze dne 24. dubna 2008 č. j. ČTS: ORII-6089-16/TČ-2008-72 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 9. května 2008 č. j. 2 ZT 218/2008-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. července 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Policie České republiky (dále jen "PČR"), Obvodního ředitelství Praha II, ze dne 24. dubna 2008 č. j. ČTS: ORII-6089-16/TČ-2008-72 (dále jen "usnesení PČR"), kterým policejní orgán zahájil podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání stěžovatele jako osoby obviněné ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel současně napadl i usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "OSZ") ze dne 9. května 2008 č. j. 2 ZT 218/2008-23 (dále jen "usnesení OSZ"), kterým OSZ zamítlo stížnost stěžovatele podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako nedůvodnou.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v odpoledních hodinách dne 23. dubna 2008 vstoupil do pobočky GE Money Bank v Praze 5, přistoupil k pokladní přepážce, ukázal úřednici banky pistoli a nařídil jí, aby mu vydala peníze. Ona mu z obavy o zdraví a život vydala finanční hotovost ve výši 83 900,- Kč a stěžovatel poté z banky odešel. Stěžovatel uvedl, že k uvedenému činu dospěl pod vlivem tíživé životní situace, kdy dlouhodobé finanční problémy a tlak jak v rodině, tak v zaměstnání nezvládl v okamžiku, kdy mu hrozilo propuštění ze zaměstnání a nastala v ten den splatnost závazků, které nebyl schopen splnit. Jednal tak zkratovitým způsobem, čehož nyní hluboce lituje. Okamžitě po spáchání trestného činu, jakmile odezněl emoční nával s tím spojený, si stěžovatel uvědomil nesprávnost svého jednání a rozhodl se ke svému jednání doznat. To také učinil hned následujícího rána, kdy večer chtěl strávit se synem V., jenž ten den slavil svátek. Dne 24. dubna 2008 se dostavil na PČR, kde byl zadržen, podrobil se dobrovolně všem úkonům, vydal věci, které použil ke spáchání trestného činu a které sebou na PČR za tímto účelem donesl a zejména se k trestnému činu v celém rozsahu doznal, když podrobně a úplně vylíčil všechny skutečnosti, jež se spácháním trestného činu souvisely. Za této situace bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a posléze byl vzat do vazby. Na základě své žádosti byl stěžovatel z vazby propuštěn usnesením OSZ pro Prahu 5 ze dne 6. června 2008 č. j. 2 ZT 218/2008-38, když OSZ přijalo jeho písemný slib a rozhodlo o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na stíhání pouze zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny tím, že orgány činné v trestním řízení pojaly zahájení trestního stíhání stěžovatele zcela formálním způsobem, neboť nesplnily svoji povinnost uvést v odůvodnění usnesení o zahájení trestního řízení podle §160 odst. 1 trestního řádu přesné skutečnosti, jež odůvodňují závěr o důvodnosti zahájení trestního stíhání, rozhodnutí tedy řádně neodůvodnily a zúžily tak rozsah povinností, které jsou jim k provedení trestního řízení zákonem uloženy. Stěžovatel má za to, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, když zájem na zákonnosti trestního řízení je jednoznačně zájmem obecným, nikoliv pouze jeho zájmem osobním. Nelze ani akceptovat, že osoba, která se doznala, byla omezena ve svém právu na fair proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 a sp. zn. I. ÚS 651/2000.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko jejich ústavnost, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06 in http://nalus.usoud.cz).
Jak totiž Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, k možnosti ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního nutno přistupovat přísně restriktivním způsobem, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 408/99, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, str. 353).
Ústavní soud se necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení trestního stíhání. Z uvedeného vyplývá, že předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být zásadně pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění či zjevně vadnému napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadená rozhodnutí nevykazují. Ve výroku usnesení PČR je skutek, pro který byl stěžovatel obviněn, popsán tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. V dané fázi trestního řízení nelze při současném zohlednění všech ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele od policejního orgánu vyžadovat, aby v odůvodnění usnesení podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu podrobně rozváděl důkazní situaci. Je nutno připustit, že odůvodnění rozhodnutí PČR je stručné. Nelze však dovozovat, že by bylo neurčité a že by z něho nebylo možné jednoznačně dovodit přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení OSZ, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení PČR pak jednoznačně vyplývá, že stížnostní orgán se celou věcí zabýval a v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, proč stížnost zamítl jako nedůvodnou. Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že PČR mohla sice své rozhodnutí odůvodnit podrobněji, avšak toto pochybení nedosahuje ústavněprávní roviny a není způsobilé porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces ani právo na fair proces, které je součástí práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj výjimečný zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 a sp. zn. I. ÚS 651/2000, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal. Je třeba zdůraznit, že nyní projednávaný případ stěžovatele vykazuje zcela zásadní odlišnosti. I když v minulosti Ústavní soud ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy státní zastupitelství neodůvodnilo svůj závěr o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, svazek 32, str. 467). Avšak v tomto posuzovaném případu Ústavní soud nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení porušily obecné procesní předpisy či zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny. Současně nelze dospět k závěru, že podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu