ECLI:CZ:US:2008:4.US.168.07.1
sp. zn. IV. ÚS 168/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. Romanem Vaňkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, č. j. 31 Ca 231/2006-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 2006, č. j. 31 Ca 231/2006-5, jímž bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o kasační žalobě proti usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 31 Ca 70/2006-7, kterým bylo, opět pro neuhrazení soudního poplatku, zastaveno řízení o žalobě stěžovatele, jíž se tento domáhal ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve smyslu §82 a násl. zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v jeho věci rozhodly ryze formalisticky a v rozporu se zákonem, čímž porušily jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, 3 a 4, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uváděl, že předmětné řízení bylo jednak od poplatkové povinnosti ze zákona osvobozeno a jednak stěžovatel sám o osvobození od soudních poplatků požádal. Nadto bylo soudu z jeho dřívější činnosti nepochybně známo, že stěžovatel je osobou splňující předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Dokud nebylo o žádosti stěžovatele od soudních poplatků pravomocně rozhodnuto, neměl být stěžovatel k úhradě poplatku vyzýván a ani nemělo dojít k zastavení řízení pro jeho nezaplacení; stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí blíže neurčeného soudu, sp. zn. 37 Co 177/96 (zřejmě míněno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 1996, sp. zn. 37 Co 177/96) a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 588/2000. Stěžovatel měl rovněž za to, že krajský soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 231/95 řádně neprověřil, zda stěžovatel ve stanovené lhůtě poplatek neuhradil. O této skutečnosti musí být ve spise pořízen záznam, aby bylo zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovému stavu, rozhodnému pro posouzení věci. V neposlední řadě měl postup krajského soudu negativní dopad i do sféry hmotněprávních nároků stěžovatele, jak je patrno z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 324/96. Soud je povinen šetřit ústavně zaručená práva účastníků řízení a dbát o to, aby nedocházelo k jejich porušování, přičemž této povinnosti krajský soud nedostál, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 292/01). Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 31 Ca 70/2006 a 31 Ca 231/2006, jakož i vyjádření účastníka řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že postupoval plně v souladu se soudním řádem správním a zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Podání stěžovatele ze dne 14. 8. 2006, jímž brojil proti usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 31 Ca 70/2006-7, bylo dle jeho obsahu možno považovat za kasační stížnost, proto byl stěžovatel vyzván k uhrazení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč; povinnost zaplatit soudní poplatek mu vznikla současně s podáním kasační stížnosti. Jelikož stěžovatel ani společně s kasační stížností ani v dodatečně stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil, nezbylo krajskému soudu než řízení zastavit. Zastavení řízení bylo důsledkem nečinnosti stěžovatele, který přes výzvy k uhrazení soudního poplatku a opakovaná poučení o důsledcích nezaplacení, soudní poplatek neuhradil. Krajský soud postupoval ve věci standardním způsobem, přičemž není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by v kterékoliv fázi řízení žádal soud o osvobození od soudních poplatků. Jak plyne z přiloženého spisového materiálu, stěžovatel reagoval na výzvy soudu řadou podání, která obsahovala řadu invektiv a netýkala se projednávané věci. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně aby ji jako nedůvodnou zamítl.
Výše uvedené vyjádření bylo právnímu zástupci stěžovatele zasláno na vědomí, stěžovatel však svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužil.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V obecné rovině platí, že porušení příslušných procesních předpisů při rozhodování o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku může za určitých okolností nabýt ústavněprávní rozměr, a to jednak s ohledem na některé významné hmotněprávní aspekty, které jsou s takovým rozhodnutím spojeny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1997, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, nález č. 20, str. 139 a násl.), a jednak může být toto kvalifikováno jako odepření možnosti, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 231/95, publikovaný tamtéž, svazek č. 4, nález č. 86, str. 307 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000, svazek č. 26, nález č. 56, str. 107 a násl.). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť k žádnému porušení relevantních ustanovení soudního řádu správního a zákona o soudních poplatcích, potažmo principů spravedlivého procesu, ze strany krajského soudu nedošlo.
Z obsahu vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byl soudní poplatek vyměřen v souladu s položkou č. 15 sazebníku poplatků, tvořícího přílohu zákona o soudních poplatcích, a že se nejednalo o žádný z případů uvedených v §11 zákona o soudních poplatcích ani ve zvláštních právních předpisech, kdy by byl navrhovatel od povinnosti uhradit soudní poplatek ze zákona osvobozen. Stěžovatel byl poté, kdy bylo zjištěno, že poplatek sám neuhradil, vyzván k jeho zaplacení usnesením krajského soudu ze dne 15. 9. 2006, č. j. 31 Ca 70/2006-19, v němž mu soud pro tento účel stanovil lhůtu v délce deseti dnů. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastavil. Po prostudování spisového materiálu Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se tvrzení stěžovatele o tom, že v průběhu řízení žádal o osvobození od soudních poplatků, nezakládá na pravdě. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti blíže nevymezil, kdy a jakým způsobem osvobození od soudních poplatků požádal, přičemž v soudním spise žádná taková žádost, resp. ani podání, jež by bylo možno dle jeho obsahu za takovou žádost požadovat, založeno není. K podání žádosti byl přitom stěžovateli poskytnut dostatečný časový prostor. Jediným úkonem, v němž se stěžovatel alespoň okrajově zmínil o své špatné majetkové situaci, byl přípis ze dne 29. 9. 2006, nicméně tento byl s ohledem na jeho celkový charakter krajským i Nejvyšším správním soudem posouzen jako námitka podjatosti soudkyně JUDr. Skoumalové, přičemž takové kvalifikaci nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Je třeba podotknout, že i v případě, že by byl stěžovatel v jiných řízeních před krajským soudem na základě své žádosti od povinnosti platit soudní poplatky osvobozen, toto osvobození by se bez dalšího nevztahovalo na projednávanou věc. Přiznat osvobození od soudních poplatků bez návrhu účastníka řízení, tzn. stěžovatele, soudní řád správní neumožňuje (srov. znění §36 odst. 3 soudního řádu správního). Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že ze spisu krajského soudu, sp. zn. 31 Ca 231/2006, není patrno, zda si krajský soud ověřil, že soudní poplatek nebyl včas zaplacen. Ovšem za situace, kdy sám stěžovatel relevantní skutkové zjištění, tzn. skutečnost, že soudní poplatek neuhradil, nerozporuje a namítá toliko formální nedostatek, spočívající v absenci příslušného záznamu, není takové pochybení způsobilé konstituovat zásah do jeho ústavně zaručených práv, neboť závěr krajského soudu o neuhrazení soudního poplatku byl nesporně správný.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu