ECLI:CZ:US:2008:4.US.1685.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1685/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Na Šťáhlavce 1105/16, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2008, č.j. 3 Aps 1/2008-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podílet se na správě veřejných věcí dle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2006, č.j. 15 Ca 220/2005-61, byla odmítnuta žaloba stěžovatele v části, v níž namítal upření práva přímo předkládat vlastní návrhy na projednání věci v průběhu zasedání zastupitelstva žalované obce a v části, v níž stěžovatel brojil proti upření práva vyjadřovat se v rozpravě před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva žalované obce (výrok I.). Část žaloby, jíž stěžovatel brojil proti přerušování při jeho vyjádřeních na zasedání žalované obce, byla zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. září 2007, č.j. 3 Aps 7/20006-102, tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku I. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.), kasační stížnost proti výroku II. zamítl (výrok II.) a určil odměnu advokáta stěžovatele (výrok III.).
Následně vydal Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek ze dne 31. října 2007, č.j. 15 Ca 184/2007-129, kterým řízení o žalobě stěžovatele, v níž brojil proti upření práva vyjadřovat se v rozpravě před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva žalované obce řízení zastavil (výrok I.), v části, v níž stěžovatel namítal upření práva přímo předkládat vlastní návrhy na projednání věci v průběhu zasedání zastupitelstva žalované obce, zamítnul (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
O druhé kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem, jímž kasační stížnost zamítl (výrok I.), žalované obci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a určil odměnu advokáta stěžovatele (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal, že se na zasedání zastupitelstva obce Roudnice nad Labem domáhal možnosti vyjádřit se k projednávaným věcem, a aby na program jednání byl zařazen jím navržený bod. Zastupitelstvo mu však vyjádření se neumožnilo a ani neprojednalo jeho návrh s ohledem na to, že zařazení na program jednání nenavrhl žádný ze zastupitelů.
Tento postup obce neshledal závadným ani Nejvyšší správní soud, když jeho kasační stížnost zamítl. Přitom judikoval, že občan obce není oprávněným subjektem, kterému by svědčilo právo předkládat návrhy k zařazení na program jednání, neboť toto právo přísluší výhradně zastupitelům, radě a výborům obce. Občan se může domáhat zařazení své věci prostřednictvím některého z uvedených oprávněných subjektů, případně vyjádřit se v části zasedání, která je vyhrazena pro iniciativu občanů. Podle Nejvyššího správního soudu však není povinností obce takto přednesený návrh akceptovat.
Stěžovatel se domnívá, že uvedené závěry nejsou správné, neboť odporují ustanovení Listiny v čl. 21 odst. 1, podle kterého je občan omezen na právu účastnit se na správě věcí veřejných. Tím spíše, že dle ustanovení §16 odst. 2 písm. f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, není použit výraz "požádat" ale "požadovat", což implikuje, že takové žádosti musí být vyhověno.
Soudem provedená interpretace však takové pojetí věci vylučuje a možnost předkládat vlastní záležitosti k projednání podmiňuje vůlí jiného subjektu, tedy zamezuje v přímém výkonu zaručeného práva.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 184/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V postupu správních soudů neshledal Ústavní soud naříkané pochybení. Výklad, který provedl Nejvyšší správní soud není protiústavní a jeho aplikací nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Dle čl. 21 odst. 1 Listiny mají občané právo podílet se na správě věcí veřejných přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Stěžovatel namítal, že toto jeho právo je podmíněno vůlí jiného subjektu, aniž by vzal v úvahu skutečnost, že tím "jiným" subjektem je jeho zvolený zástupce, resp. skupina zástupců. A právě výkon veřejné moci skrze tyto zvolené zástupce je realizací zaručeného práva stěžovatele. Z Listinou deklarované alternativy realizace práva přímo či skrze zvolené zástupce nelze dovodit, že stěžovatel byl v tomto právu zkrácen tím, že se marně domáhal souběhu obou možností.
Při svém konání je zastupitelstvo limitováno právními normami České republiky a jejich činnost nemůže být v rozporu s těmito normami. Pokud stěžovatel dospěl k závěru, že taková situace nastala, obrátil se na příslušný orgán veřejné moci, kterým byl správní soud. Jemu přísluší posoudit, zda postupem zastupitelstva obce došlo, či nedošlo k zásahu do práva stěžovatele. Svoji nespokojenost se závěry krajského soudu předestřel Nejvyššímu správnímu soudu. Ten nejprve shledal pochybení soudu prvého stupně a stanovil mu odstranit vady, jichž se dopustil. Ve druhém případě již Nejvyšší správní soud v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem pochybení neshledal. Pokud stěžovatel s těmito závěry nesouhlasil a napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, jedná se toliko o polemiku s právními závěry soudu.
Správní soudy tedy prověřily soulad postupu zastupitelstva obce a neshledaly správní žalobu, resp. kasační stížnost za odůvodněnou. Soudy tedy provedly kontrolu na základě podnětu stěžovatele, a proto není možné akceptovat ani jeho tvrzení o zásahu do práva na přístup k soudu, resp. do práva na spravedlivý proces. Stěžovateli nebylo upřeno domáhat se svých práv, právo na spravedlivý proces však nikomu nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že ve své věci bude mít úspěch. Proto i tuto námitku Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu