ECLI:CZ:US:2008:4.US.1741.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1741/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. J., právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Pavelčákova 14, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. dubna 2008, č.j. 5 Tdo 267/2008-685, a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 25. dubna 2007, č.j. 2 To 29/2007-625, a Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2006, č.j. 2 T 39/2006-580, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces včetně zásady in dubio pro reo, a právo na respektování principu presumpce neviny, zaručené v čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinností v řízení o konkursu dle ustanovení §126 odst. 2 trestního zákona a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §125 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Současně mu byl udělen peněžitý trest ve výměře 50.000,-- Kč, a pro případ nevykonání mu byl stanoven alternativní trest odnětí svobody v trávní šesti měsíců.
O odvolání stěžovatele a dalšího spoluobviněného proti rozsudku rozhodl citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, tak, že ohledně stěžovatele byl zrušen výrok o peněžitém trestu jakož i trestu alternativním. Dovolání stěžovatele a dalšího spoluobviněného Nejvyšší soud ČR shora citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Porušení práva na presumpci neviny stěžovatel shledal v tom, že v napadených rozhodnutích bylo uvedeno, že kromě jednání, pro které byl odsouzen se dopustil i jednání, pro které odsouzen nebyl (na rozdíl od spoluobviněných). Měl tedy být uznán vinným z jednání, pro které nebyl odsouzen. Soudy rovněž nezohlednily skutečnou ekonomickou bilanci společnosti, nebyl proveden znalecký posudek na jmění společnosti v neprodaném zboží.
Zásah do zásady in dubio pro reo měl nastat tím, že nebylo najisto postaveno, kdy měla společnost stěžovatele ztratit schopnost plnit své závazky, neboť zákonným předpokladem je doba delší než šest měsíců. Toto pochybení navíc doplnila skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen pro poškozování cizích práv, když měl převést svůj podíl ve společnosti na poškozeného v nekalém úmyslu, přičemž toto nebylo, dle stěžovatele, prokázáno, když i poškozený uvedl, že stěžovatele nikdy neviděl.
V řízení nebyla prokázána účelovost popsaného jednání stěžovatele vyjma osamocené výpovědi spoluobviněného Č., která však je, z důvodů uvedených v odvolání stěžovatele, zcela nevěrohodná. Ostatní důkazy naopak svědčí ve prospěch stěžovatele. Skutková zjištění soudů všech stupňů tak jsou v rozporu s provedeným dokazováním.
Závěrem stěžovatel napadl hodnocení, podle kterého se mělo jednat o spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství, když nebyl prokázán společný úmysl. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 39/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se věcí zabývaly důkladně a posuzovaly jednání všech tří spoluobviněných jako jednoho uceleného děje, rozděleného mezi jednotlivé spoluobžalované a v důsledku dílčího konání i jako naplňující jednotlivé trestné činy.
Stěžovatel byl (a i nadále zůstal) jediným vlastníkem společnosti, která se dostala do ekonomických potíží, přičemž stěžovatel neřešil uvedenou situaci návrhem na prohlášení konkursu, ale zajistil, díky zprostředkování dalšími dvěma spoluobžalovanými, převod společnosti na jinou osobu - poškozeného. S ohledem na nedodání všech potřebných podkladů krajský soud neprovedl změny v obchodním rejstříku a v důsledku toho nebyl proveden přepis společnosti na poškozeného, osobu s omezenou způsobilostí k právním úkonům.
Toto jednání soudy popsaly, uvedly vzájemnou souvislost konání jednotlivých spoluobviněných a dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty v rozhodnutích uvedených trestných činů.
Obhajoba stěžovatele od počátku zpochybňovala jak ekonomickou situaci společnosti, tak i zapojení stěžovatele do řetězu událostí. Stěžovatel předestřel námitky, které uvedl i v ústavní stížnosti, již v rámci svého obhajoby i v následných opravných prostředcích. Obecné soudy se s těmito námitkami vyrovnaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí se vypořádaly s argumentací stěžovatele.
Soud prvého stupně dospěl k závěru o trestnosti jednání stěžovatele a s ohledem na to jej odsoudil. Odvolací soud zohlednil postavení stěžovatele i dalšího obviněného a revidoval výši jejich trestů, nicméně v otázce naplnění zákonných předpokladů pro odsouzení stěžovatele se se soudem nalézacím shodl. Ani dovolací soud neshledal, že by soudy nižších stupňů dospěly k překvapivým či nepodložených závěrům o jednání stěžovatele. Nejvyšší soud ČR navíc důkladně osvětlil svoji judikaturu k délce doby dostatečné pro vyslovení závěru o neschopnosti subjektu plnit své závazky.
Z napadených rozhodnutí i ze spisu soudu prvního stupně je patrné, že soudy se vypořádaly se všemi námitkami, provedly dokazování, na jehož základě dospěly ke správným zjištěním. Stěžovatele neoznačily jako pachatele jednání, kterého se nedopustil, což mělo byt podle stěžovatele porušením principu presumpce neviny. Soudy pouze poukázaly na provázanost a shodu jednání všech spoluobviněných. Rovněž porušení zásady in dubio pro reo Ústavní soud ve věci neshledal, přičemž porušení této zásady shledával stěžovatel postupně v jiných závěrech obecných soudů. Soudy provedly dokazování, na jehož základě dospěly k závěru, který není založen, jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, na jediném důkazu.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o spáchané trestné činnosti. V řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu