ECLI:CZ:US:2008:4.US.1755.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1755/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 6/2007-221 ze dne 17. června 2008 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou č. j. 12 C 23/2003-140 ze dne ze dne 24. května 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s poukazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces a v důsledku též do jeho absolutního vlastnického práva a s odkazem na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem č. j. 12 C 23/2003-140 ze dne 24. května 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalovaných H. G. a F. G. (dále jen "žalovaní") domáhal zaplacení částky 20.250,- Kč s 3,5% p.a. úrokem z prodlení (výrok I.), žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), ustanovené zástupkyni žalovaných JUDr. J. Ch. určil odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 7.462,50 Kč k vyplacení ze státních prostředků (výrok III.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou náklady řízení ve výši 13.693,50 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele Krajský soudu v Brně rozsudkem č. j. 15 Co 6/2007-221 ze dne 17. června 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. ohledně částky 600,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 600,- Kč s 3,5% úrokem z této částky od 1. 1. 2003 do zaplacení (výrok I.), rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zamítnuté částky 19.650,- Kč s příslušenstvím a ve výroku IV. potvrdil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a stěžovateli uložil nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou náklady řízení ve výši 7.720,- Kč (výrok IV.).
Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně je opřena o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu prvního stupně, a jedná se tedy o překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel nebyl podle svého tvrzení odvolacím soudem upozorněn na skutečnost, že odvolací soud žalobu zamítne z důvodů rozhodnutí o vzniku konkludentního uzavření dohody o výši nájmu. To vedlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99, sp. zn. II. ÚS 523/02 a sp. zn. I. ÚS 122/05. Stěžovatel dále zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně, že znalec Ing. O. M. (dále jen "znalec") byl oprávněn vydat znalecký posudek ve věci stěžovatele. Znalecký posudek znalce má být podle stěžovatele proti právu a proti rozumu. Nutno podotknout, že konkrétní ústavněprávní argumentaci svědčící o porušení shora uvedených ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Protokolu, s výjimkou argumentace o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, stěžovatel neuvádí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně je opřena o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu prvního stupně, a že se tedy jednalo o překvapivé rozhodnutí. Tento náhled stěžovatele však Ústavní soud nesdílí. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti požadavku stěžovatele na vyšší nájemné, než mu je žalovanými hrazeno a než je jimi akceptováno. Tento závěr je dle přesvědčení Ústavního soudu zcela v souladu se závěry učiněnými soudem prvního stupně. O konkludentním uzavření dohody o výši nájmu není v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani zmínka a ani nepřímo nic nenasvědčuje tomu, že by závěr o konkludentním vzniku takové dohody odvolací soud učinil. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně není rozhodnutím překvapivým.
Pokud jde o námitky stěžovatele ve vztahu k osobě znalce a znaleckému posudku, vypořádal se jimi podle názoru Ústavního soudu naprosto řádně a dostatečně již Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou. Ustavní soud proto pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně s konstatováním, že k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, a proto Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo jakýmkoli ústavně zaručeným právům stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu