ECLI:CZ:US:2008:4.US.1778.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1778/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 29. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 1778/08 ve věci ústavní stížnosti L. P. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008 č. j. 31 C 320/2006-31, kterým bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele coby žalovaného v občanském soudním řízení, přičemž tento rozsudek nebyl doručen stěžovateli, ale pouze soudem ustanovené opatrovnici - zaměstnankyni tohoto soudu, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a SINED, spol. s r. o., se sídlem Česká 29, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008 č. j. 31 C 320/2006-31 se ruší, neboť postupem předcházejícím jeho vydání došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na možnost jednat před soudem zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a návrh na úhradu nákladů řízení se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu osobně dne 17. 7. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, neboť měl za to, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobou podanou k Městskému soudu v Brně se obchodní společnost SINED, spol. s r. o., domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že zástavní právo stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalovaný) k zajištění jeho konkrétních pohledávek k nemovitostem v žalobě blíže specifikovaných zaniklo. V žalobě bylo označeno bydliště stěžovatele T. č. 9, Brno a na tuto adresu městský soud doručoval stěžovateli dne 11. 1. 2007 žalobu s výzvou, aby se k ní vyjádřil. Zásilku se však nepodařilo doručit, neboť dle poznámky vyznačené na doručence se stěžovatel odstěhoval (č. l. 19). Z výpisu z centrální evidence obyvatel Městský soud v Brně dne 19. 1. 2007 ověřil, že stěžovatel má na uvedené adrese nahlášený trvalý pobyt, a proto doručení zásilky dne 29. 1. 2007 zopakoval. I tato zásilka byla vrácena zpět, tentokrát z důvodu, že stěžovatel je na adrese T. č. 9 v Brně neznámý (č. l. 21). Poté se městský soud pokusil zjistit jinou adresu stěžovatele dotazem na Úřadu práce Brno-město a Městské správě sociálního zabezpečení v Brně. Úřad práce soudu sdělil, že stěžovatel není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, správa sociálního zabezpečení uvedla, že jmenovaného eviduje jako osobu samostatně výdělečně činnou na adrese trvalého bydliště T. č. 9 v Brně. Na základě tohoto šetření ustanovil městský soud stěžovateli usnesením ze dne 2. 3. 2007 (č. l. 25) opatrovníka, a to E. S., zaměstnankyni Městského soudu v Brně. Dne 19. 2. 2008 se konalo ve věci jednání, ke kterému se opatrovnice nedostavila. Poté Městský soud v Brně vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl a žalovaného zavázal, aby žalobci uhradil náklady řízení ve výši 25 871 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 4. 2008.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu předmětný rozsudek nebyl nikdy doručen, a uvedl, že se o něm dozvěděl až dne 11. 6. 2008, kdy jeho zástupkyně paní A. S. nahlédla do spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 31 C 320/2006, a následně dne 11. 7. 2008, kdy mu bylo doručeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2008 č. j. 69 Nc 1932/2008-7 nařizující exekuci k vymožení povinnosti náhrady nákladů řízení. Stěžovatel vytkl Městskému soudu v Brně nevyčerpání všech možností ke zjištění jeho pobytu, jeho postup označil za formální, stejně jako i výkon zastoupení opatrovnicí, zaměstnankyní soudu (vedoucí kanceláře senátu 31 C), jenž ve věci rozhodoval. Opatrovnice byla po dobu své funkce absolutně nečinná, což soud toleroval a nikterak se nezabýval úvahou, zda je objektivně způsobilá hájit zájmy zastupované osoby. K zajištění práva účastníka řízení na soudní ochranu v souvislosti s ustavením opatrovníka osobě neznámého pobytu stěžovatel odkázal na řadu nálezů Ústavního soudu a uzavřel, že i v jeho případě nebyly podmínky pro aplikaci ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. naplněny.
4. Stěžovatel požádal, aby náklady řízení zaplatil stát, a podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku s odůvodněním, že exekucí majetku na základě napadeného rozsudku by utrpěl nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání.
II.
5. Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 8. 2008 podepsaném předsedkyní senátu 31 C plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
6. Vedlejší účastník, obchodní společnost SINED, spol. s r. o., ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 9. 2008 uvedl, že dle jeho názoru je ústavní stížnost nedůvodná. Odmítl tvrzení stěžovatele, že obecný soud postupoval při pátrání po jeho pobytu formálně, a poukázal na to, že ani jemu se před podáním žaloby nepodařilo doručit stěžovateli písemné výzvy. Podle vedlejšího účastníka má být každý strážcem svých práv a pokud se stěžovatel v místě trvalého pobytu (shodného s adresou uvedenou v zástavní smlouvě) nezdržoval, měl možnost si zajistit u České pošty dosílkovou službu. Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že i kdyby byla opatrovníkem ustanovena osoba odlišná od zaměstnanců nalézacího soudu, s ohledem na listinné důkazy by neměla důvod k podání odvolání; na rozdíl od stěžovatele měl vedlejší účastník za to, že nalézací soud se vypořádal i s otázkou naléhavosti právního zájmu na určení. Vedlejší účastník zpochybnil tvrzení stěžovatele, že se o existenci napadeného rozsudku dověděl až nahlédnutím do nalézacího spisu dne 11. 6. 2008 prostřednictvím své zmocněnkyně, a vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel o rozsudku věděl již od dubna 2008. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, totiž provedl dne 15. 4. 2008 na základě předmětného rozsudku výmaz zástavního práva k nemovitostem vedlejšího účastníka záznamem; informace o napadeném rozsudku tím byla zveřejněna a stěžovatel k ní měl od tohoto dne přístup. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou, pokud ji neodmítne jako opožděně podanou.
7. K vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka stěžovatel repliku nepodal.
III.
8. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, přičemž Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
9. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání věci, zabýval se otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti a zda je ústavní stížnost přípustná. Konstatoval, že obdobné případy již ve své dosavadní rozhodovací praxi řešil [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), II. ÚS 565/03 ze dne 27. 10. 2004 (N 160/35 SbNU 195), I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233) a další] a že při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti přihlížel ke skutečnosti, že podstatou ústavní stížnosti byla právě otázka, zda obecný soud postupoval správně při ustanovení opatrovníka, a z tohoto důvodu napadené rozhodnutí účastníkovi řízení nedoručoval. Stěžovatelova věc byla z hlediska jeho postavení v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelná, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti meritornímu rozsudku Městského soudu v Brně jako přípustnou, neboť neměl důvod se od závěrů v citovaných nálezech vyložených odchylovat.
10. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 31 C 320/2006 Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek byl doručen opatrovnici stěžovatele, která jej dne 20. 3. 2008 převzala (č. l. 32 verte) a další úkony v předmětné věci nečinila. Z plné moci a úředního záznamu Městského soudu v Brně založených na č. l. 36 a 37 vyplynulo, že dne 11. 6. 2008 stěžovatel zmocnil A. S. k nahlédnutí do předmětného spisu, což jmenovaná téhož dne učinila. Z doručenky založené ve vyžádaném spisu téhož soudu sp. zn. 69 Nc 1932/2008 (č. l. 8 verte) vyplynulo, že usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 11. 7. 2008. Ústavní soud vzal tedy za prokázané, že stěžovatel se dověděl o existenci napadeného rozsudku poprvé dne 11. 6. 2008; tento den byl rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost podaná Ústavnímu soudu osobně dne 17. 7. 2008 tak byla podána včas. Ústavní soud nepřihlédl k námitce vedlejšího účastníka, že stěžovatel mohl získat informaci o napadeném rozsudku již v dubnu 2008 z veřejně dostupné evidence katastru nemovitostí, neboť to, že tak stěžovatel skutečně učinil a kdy, vedlejší účastník netvrdil, a tudíž ani neprokázal.
11. Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. K podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníka řízení, jehož pobyt nebyl znám, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že šetření pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné [nálezy sp. zn. IV. ÚS 200/97 ze dne 7. 12. 1998 (N 149/12 SbNU 381), IV. ÚS 811/05 ze dne 9. 5. 2006 (N 98/41 SbNU 279), I. ÚS 264/06 ze dne 8. 11. 2006 (N 207/43 SbNU 315)], aktuální [nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267)] a že je třeba vážit i možnost použití jiných opatření [nálezy sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše), I. ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001 (N 150/24 SbNU 105)]. Stěžovateli je tak třeba přisvědčit v tom, že Městský soud v Brně nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu, neboť pro zodpovězení otázky, zda je znám jeho pobyt, měl k dispozici toliko výpis z centrální evidence obyvatel a zprávy z úřadu práce a městské správy sociálního zabezpečení. Dle názoru Ústavního soudu mělo být pátrání po pobytu stěžovatele důkladnější, městský soud měl přiměřeným způsobem prověřit, proč je stěžovatel v místě uvedeném jako místo jeho trvalého pobytu neznámý, a nabízela se i možnost požádat o součinnost policejní orgán k ověření, zda a kdo v místě trvalého pobytu stěžovatele bydlí a mohl by podat soudu podrobnější informace, případně i výpověď poštovního doručovatele k ověření, na základě jakých informací jím byla učiněna poznámka o tom, že adresát se odstěhoval, případně je v místě bydliště neznámý.
13. Ústavní soud shledal důvodnou i námitku faktické nečinnosti stěžovatelovy opatrovnice. Na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu Ústavní soud poukázal v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731). V něm zdůraznil, že při ustanovení opatrovníka je třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného, pročež nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu. Ústavní soud rozlišil mezi smluvním a ustanoveným zástupcem a vyložil, že pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, zjistí-li, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení [stejně i nález sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007 (N 141/46 SbNU 361) Ústavní soud označil za nesprávný postup soudu, který ustanovil opatrovnicí soudní úřednici, která je zaměstnána u téhož soudu, za porušení práva na spravedlivý proces též považoval tolerování zcela nečinného opatrovníka účastníka řízení.
14. Jak Ústavní soud ověřil ze spisu Městského soudu v Brně, opatrovnice stěžovatele, zaměstnankyně soudu, se ústního jednání nezúčastnila, ze spisu nebylo patrno, zda se s jeho obsahem vůbec seznámila, rozhodně však nepodala žádné vyjádření k žalobě ani opravný prostředek proti rozsudku. To potvrzuje její formální přístup k projednávané věci bez snahy zajistit ochranu zájmů a práv nepřítomného stěžovatele. Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníka řízení a ustanovení opatrovníka musí být realizováno tak, aby nevznikly pochybnosti, zda opatrovník bude objektivně způsobilý hájit zájmy opatrovaného.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli nebyly v daném případě zjištěny vyčerpávajícím způsobem a v takovém případě neměl být opatrovník stěžovateli ustanoven, navíc z řad zaměstnanců soudu. Pokud soud za tohoto stavu ve věci jednal a posléze strpěl i nečinnost opatrovníka, odňal stěžovateli možnost jednat před soudem, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek zrušil.
16. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Ve smyslu §62 odst. 4 citovaného zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení, aby jinému účastníkovi řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. Ostatně pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zapotřebí, aby účastník řízení předložil Ústavnímu soudu takové podklady, které by svědčily pro náležitou odůvodněnost uložení povinnosti náhrady nákladů řízení (např. dokumenty osvědčující majetkové a sociální poměry stěžovatele aj.); totéž platí i pro náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení §83 citovaného zákona. To však stěžovatel neučinil, svůj návrh na náhradu nákladů řízení ani nikterak neodůvodnil a vztáhl ho v podstatě jen k výsledku řízení. Úspěch v řízení před Ústavním soudem však není, jak plyne z výše uvedeného, jediným kritériem přiznání náhrad nákladů řízení, a proto Ústavní soud návrhu nevyhověl a odmítl ho jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, srov. stejně nález sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273) či nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83)].
17. K návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud uvádí, že ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu interpretuje restriktivně a aplikuje je zpravidla jenom tehdy, pokud by měl výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)]. V posuzovaném případě Ústavní soud takovou situaci nezjistil, a proto návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku nevyhověl a jako zjevně neopodstatněný ho odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].