ECLI:CZ:US:2008:4.US.19.08.1
sp. zn. IV. ÚS 19/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Kybicem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Plzni, Pražská 43, proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Domažlice, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 17. 10. 2007, č. j.: ČTS:ORDO-665/TČ-80-2007 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Domažlicích ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. ZT 262/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Domažlice, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 17. 10. 2007, č. j.: ČTS:ORDO-665/TČ-80-2007 (dále jen "usnesení PČR"), kterým policejní orgán zahájil podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro podvod podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3, písm. b) tr. zákona. Stěžovatel rovněž napadl usnesení Okresního státního zastupitelství v Domažlicích ze dne 5. 11. 2006 (správně 5. 11. 2007), sp. zn. ZT 262/2007, kterým okresní státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. K porušení tvrzených základních práv mělo dojít tím, že napadené rozhodnutí policejního orgánu postrádá jakékoliv zdůvodnění, takže z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry policejního orgánu na straně druhé. Dále stěžovatel vytýká policejnímu orgánu a státnímu zástupci, že odepřeli stěžovateli nahlédnout do vyšetřovacího spisu a pořídit si z něj kopie. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, III. ÚS 94/97, III. ÚS 554/03, Pl. ÚS 2/03 a III. ÚS 239/04.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko jejich ústavnost, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06 in www.nalus.usoud.cz).
Jak totiž Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, k možnosti ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního nutno přistupovat přísně restriktivním způsobem, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 408/99, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, str. 353).
Ústavní soud se necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení trestního stíhání. Z uvedeného vyplývá, že předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadené usnesení PČR evidentně nevykazuje. Ve výroku tohoto usnesení PČR je skutek, pro který byl stěžovatel obviněn, popsán tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. V dané fázi trestního řízení nelze při současném zohlednění všech ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele od policejního orgánu vyžadovat, aby v odůvodnění usnesení podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu podrobně rozváděl důkazní situaci. Z usnesení okresního státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení PČR pak jednoznačně vyplývá, že stížnostní orgán se celou věcí zabýval a v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, proč stížnost zamítl jako nedůvodnou. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj výjimečný zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení.
Pokud se týká námitky stěžovatele ohledně neumožnění nahlédnutí do spisu, k tomu Ústavní soud uvádí, že právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle ustanovení §65 odst. 2 tr. řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika je třeba zvlášť pečlivě zvažovat. Za této situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.
V čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou uvedeny základní zásady vyplývající z principu spravedlivého procesu, a to kontradiktornost řízení a rovnost zbraní. Tyto zásady jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací či zásadou hospodárnosti a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí totiž pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž konstatoval, že "Státnímu zastupitelství ... nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (cíle)" .(Srov. nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, in www.nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v dalším svém nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (in www.nalus.usoud.cz) pak uvedl, že "Zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (jako příklad lze uvést ustanovení §147 odst. 2 německého trestního řádu). Ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování. (Viz BVerfG, 2 BvR 1895/03.)".
Vždy je samozřejmě nutné zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Proto odmítnutím nahlédnutí do trestního spisu nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, III. ÚS 94/97, III. ÚS 554/03, Pl. ÚS 2/03 a III. ÚS 239/04, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal. Je třeba zdůraznit, že nyní projednávaný případ stěžovatele vykazuje zcela zásadní odlišnosti. I když v minulosti Ústavní soud ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy státní zastupitelství neodůvodnilo svůj závěr o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, svazek 32, str. 467). Avšak v tomto posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení porušily obecné procesní předpisy či zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny, konkrétně pokud se týká práva na spravedlivý proces podle čl.36 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. K zásahu do stěžovatelem namítaných práv zaručených ústavním pořádkem tak nedošlo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu