ECLI:CZ:US:2008:4.US.1938.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1938/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Honebního společenstva Kozinec Chvalčov, se sídlem ve Chvalčově, Obřanská 187, zastoupeného JUDr. Milanem Zábršem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2008 č. j. 7 As 26/2006-72 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2006 č. j. 29 Ca 141/2004-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a doručenou Ústavnímu soudu dne 4. srpna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavou mu zaručených práv, konkrétně práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 141/2004 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podanou dne 26. května 2004 u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, a to jednak rozhodnutí ze dne 19. března 2004 č. j. KUZL 5998/2004 ŽPZE-Mu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem, odboru životního prostředí, ze dne 16. ledna 2004 č. j. ŽP-206/1-65-2/04-Bu, kterým bylo rozhodnuto o neuvedení honitby Chvalčov do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 449/2001 Sb."), dále zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 7. dubna 2004 č. j. KUZL 6197/2004 ŽPZE-Mu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem, odboru životního prostředí, ze dne 16. ledna 2004 č. j. ŽP-206/1-65-2/a/04-Bu, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení o registraci honebního společenstva Chvalčov.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 2004 č. j. 29 Ca 141/2004-12 vyloučil žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 7. dubna 2004 č. j. KUZL 6197/2004 ŽPZE-Mu o registraci honebního společenstva Chvalčov k samostatnému řízení.
Pokud se týká o řízení o neuvedení honitby Chvalčov do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. února 2006 č. j. 29 Ca 141/2004-42 žalobu zamítl. Na základě podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. dubna 2008 č. j. 7 As 26/2006-72 kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Podstatou celého sporu je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vyjádřeným v napadených rozhodnutích, přičemž k údajnému pochybení mělo dojít nesprávnou aplikací ustanovení §17 odst. 5 a §69 zákona č. 449/2001 Sb. ve věci rozhodujícími soudy, a to pokud se týká řízení o neuvedení honitby Chvalčov do souladu se zákonem.
Z obsahu soudního spisu se podává, že stěžovateli byla podle předchozí právní úpravy, tj. zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, uznána honitba Chvalčov. Podle ustanovení §17 odst. 2 a 5 zákona č. 449/2001 Sb. honitba je tvořena souvislými honebními pozemky a honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset. V případě předmětné honitby dosavadní honitbu protíná souvislá zástavba. Není proto splněn zákonný požadavek, aby předmětná honitba byla tvořena souvislými honebními pozemky. V takovém případě ukládá ustanovení §69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb. povinnost osobě, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů, podat do 31. prosince 2002 návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem, jinak honitba zaniká. Stěžovatel toto akceptoval a učinil potřebná podání příslušnému úřadu. V případě žádosti o registraci honebního společenstva Chvalčov byla žaloba, jak uvedeno výše, Krajským soudem v Brně vyloučena k samostatnému řízení. Z přiložené přílohy stěžovatele - rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007 č. j. 2 As 49/2006-82 vyplývá, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2006 č. j. 29 Ca 164/2004-31, kasační stížnosti stěžovatele vyhověl a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ani správní orgán prvního stupně nejsou ze zákona č. 449/2001 Sb. legitimováni k vedení řízení o registraci stávajícího dotčeného honebního společenstva ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 449/2001 Sb., nýbrž jsou pouze ze zákona oprávněni požadovat po dotčeném honebním společenstvu doklady uvedené v ustanovení §69 zákona č. 449/2001 Sb. a oprávněni k ověření skutečnosti, zda honitba dosahovala ke dni 31. březnu 2003 minimální výměry 500 ha. Nejvyšší správní soud má za to, že pokud společenstevní honitba zřízená podle předchozí právní úpravy nezanikla a s ní přetrvalo i honební společenství, není žádného důvodu k vedení řízení o registraci nového honebního společenstva podle §20 zákona č. 449/2001 Sb. Staré společenstvo bude i nadále existovat i za nové právní úpravy. Jestliže ovšem ve vztahu k určitému území společenství honitba zřízená podle předchozí právní úpravy a s ní i honební společenstvo zanikly ze zákona z důvodu předvídaných v ustanovení §69 odst. 2 in fine zákona č. 449/2001 Sb., lze na dotyčném území vytvořit toliko novou honitbu a rovněž i nové honební společenstvo vytvořit jen ve standardním režimu §20 zákona č. 449/2001 Sb., ovšem za předpokladu, že bude podán příslušný návrh a že bude splňovat novou právní úpravou stanovené podmínky. Postup Krajského úřadu Zlínského kraje tedy závisí především na tom, zda orgány a stanovy stěžovatele byly v rozhodné době v souladu se zákonem a zda byla splněna podmínka minimální výměry honitby. Pokud tyto podmínky nebyly k 31. březnu 2003 splněny, pak honební společenstvo zaniklo přímo ze zákona (bez rozhodnutí správního orgánu) a je na místě provedení likvidace. Zjistí-li Krajský úřad Zlínského kraje (nebo správní orgán první instance), že podmínky byly v rozhodné době splněny, nebude vydávat žádné rozhodnutí konstitutivní povahy, neboť k němu není zákonného podkladu, zjištěné skutečnosti může pouze deklarovat. Obdobně i v případě, že podmínky splněny nebyly, může toto být v rozhodnutí krajského úřadu (správního orgánu první instance) toliko deklarováno.
Na druhé straně v posuzovaném případě, ve kterém se jedná o neuvedení honitby Chvalčov do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. dubna 2008 č. j. 7 As 26/2006-72, který je napaden ústavní stížností, dovodil, že v daném případě není splněn zákonný požadavek, aby předmětná honitba byla tvořena souvislými honebními pozemky a právní názor krajského soudu, že předmětnou honitbu v její stávající podobě nelze uvést do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., neboť nenaplňuje zákonný požadavek souvislosti, považuje za správný. Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud předmětné honební pozemky spolu nesouvisí, neboť jsou přerušeny pozemky nehonebními, nelze uvést honitbu do souladu se zákonem, neboť nesplňuje zákonný požadavek souvislosti a proto nemohl podanou kasační stížnost neshledat jako důvodnou.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Lze konstatovat, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Stěžovatel tvrdí, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a rozhodnutími obou soudů a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podanou kasační stížností stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá, jak pokud se týká námitky stěžovatele k zániku honitby, tak k posouzení, zda souvislá zástavba přerušuje souvislost honebních pozemků začleněných do honitby a představuje překážku v pohybu zvěře ve smyslu ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb. Ve věci rozhodující soudy aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ani libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 449/2001 Sb. a soudního řádu správního, Ústavní soud neshledal, že by soudy tyto normy vykládaly a užívaly, resp. neužívaly, na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o interpretaci a aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. K tomu lze rovněž uvést, že sjednocování (korekce) právních názorů krajských soudů ve věcech správního soudnictví je jednou ze stěžejních funkcí Nejvyššího správního soudu a Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší do ní zasahovat.
Za situace, kdy se jedná o řízení dle §69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., zkoumají se podmínky pro uznání honitby předepsané v tomto zákoně, nejde o řízení o registraci nového honebního společenstva podle §20 zákona č. 449/2001 Sb. a honitba stěžovatele není v souladu se zákonem, jeví se námitky vznesené stěžovatelem ve světle výše uvedeného jako zcela neodůvodněné.
Ústavní soud k tomu připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu