ECLI:CZ:US:2008:4.US.1946.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1946/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, AK se sídlem Plynární 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 12. 2006, čj. 33 T 92/2005-205, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2007, čj. 7 To 83/2007-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí; 1) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, kterým byl uznán vinným pro skutky ve výroku rozsudku uvedenými trestnými činy podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce patnácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců a náhradě škody poškozeným, a 2) usnesení Krajského soudu v Plzni zamítající jeho odvolání.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, nesprávně vyhodnotily všechny zjištěné skutečnosti, tyto účelově vyložily v jeho neprospěch a zcela opomenuly zásadu "in dubio pro reo".
Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 33 T 92/2005, a poskytl okresnímu soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. V podaném vyjádření nalézací soud plně odkázal na hodnocení důkazního stavu a právní úvahy uvedené ve stěžovaném rozsudku; ježto podané vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice.
Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu a posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněná zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřené o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Za pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck) definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Ze soudního spisu ověřil, že nalézací soud ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kromě jiného rovněž také proč neuvěřil výpovědi stěžovatele ve srovnání s výpovědí spoluobžalovaného K. či svědkyně K. Takový postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu, a to zvláště je-li (jako ve stěžovatelově věci) z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavněprávní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny je totiž nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Pokud Ústavní soud nezjistil porušení pravidel spravedlivého procesu, nemohl přisvědčit ani námitce o porušení čl. 39 Listiny, či čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy pominuly princip presumpce neviny chráněné na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 2 Listiny (a z tohoto principu vyplývajícího pravidlo in dubio pro reo), Ústavní soud uvádí, že porušení této zásady neshledal. Její uplatnění je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soud pochybnosti o vině stěžovatele, na rozdíl od spoluobžalovaného K., kterého obžaloby zprostil, neměl.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu