ECLI:CZ:US:2008:4.US.1947.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1947/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, ve věci stěžovatelky R. R., zastoupené JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem se sídlem v Bruntále, Opletalova 6, o ústavní stížnosti proti usneseni Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 8 Tdo 224/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 2 To 142/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 6 T 196/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 8. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující formální náležitosti na ni kladené zákonem č. zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní subjektivní právo (svoboda) plynoucí jí z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedenými rozhodnutími byla stěžovatelka shledána vinnou z trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Za tento skutek jí byl Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci, jakožto soudem odvolacím - uložen trest odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dva a půl roku. Krajský soud dále stěžovatelce uložil omezení podle ustanovení §59 odst. 2 tr. z. spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.") odmítl. Trestného činu podvodu se měla stěžovatelka dopustit tím, že vylákala na poškozené uznání podpisu poškozené před pracovnicí matričního úřadu, když před poškozenou zatajila, že se jedná o ověření podpisu na kupní smlouvě vztahující se k prodeji celého domu - tedy i horní části domu, kde poškozená žila se svojí rodinou. Součástí této kupní smlouvy, jež poškozená v omylu podepsala, bylo rovněž ujednání o tom, že podpisem kupní smlouvy poškozená jako prodávající stvrzuje převzetí kupní ceny. Poškozená se přitom domnívala, že podepisuje nikoli kupní smlouvu o prodeji celého domu, nýbrž listiny, které se týkají prodeje spodní části kýžené nemovitosti, která patřila bývalému manželovi poškozené, který tuto spodní část po rozvodu obýval a jenž jí hodlal prodat. Poškozená vycházela z toho, že již dříve, když byla požádána stěžovatelkou, resp. jejím přítelem o to, zda-li by jim neprodala i svoji horní polovinu domu, poškozená toto odmítla s tím, že o prodeji své poloviny zatím neuvažuje, protože náhradní bydlení nemá. Poškozená však stěžovatelce slíbila, že v budoucnu, bude-li svoji polovinu prodávat, nabídne jí stěžovatelce přednostně. Zároveň vyjádřila souhlas, aby její bývalý manžel stěžovatelce, resp. jejímu příteli, prodal svoji dolní polovinu s tím, že je poškozená připravena k tomuto právnímu úkonu poskytnout potřebnou součinnost.
Obecné soudy v této souvislosti považovaly za prokázané, že poškozená jednak netušila, jaké listiny před pracovnicí matričního úřadu podepisuje, ale nadto při podpisu, ani kdykoli později, peněžní částku představující kupní cenu neobdržela. Stěžovatelka, společně se svým přítelem, dle názoru soudu, nejen neměla v úmyslu kupní cenu poškozené zaplatit, ale svým chováním se snažila poškozenou donutit k tomu, aby svoji horní polovinu opustila, čehož nakonec dosáhla tím, že poškozené v zimních měsících odpojila přívod energií.
Stěžovatelka před obecnými soudy, jakož i v právě projednávané ústavní stížnosti, naopak uváděla, že údajná "poškozená" dobře věděla, co před pracovnicí matričního úřadu podepisuje, poskytla i patřičnou součinnost v řízení před katastrálním úřadem, kupní cenu od stěžovatelky obdržela. Navíc poškozená je plně způsobilá k právním úkonům.
Ústavní soud po přezkoumání, zda právě projednávaná ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, zhodnotil ústavněprávní rovinu věci samé. Vycházel přitom ze skutkových zjištění uvedených v rozhodnutí obecných soudů, která měl k dispozici. Dospěl přitom k závěru, že v řízení před obecnými soudy nebylo zasaženo, natož pak porušeno, žádné základní subjektivní právo (svoboda) stěžovatelky. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, v podstatě opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly; stěžovatelka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Lze tedy podle Ústavního soudu uzavřít, že v posuzované věci nedošlo ani k zásahu, natož pak k porušení základního subjektivního práva (svobody) stěžovatele. Ústavní stížnost byla tedy v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., v aktuálním znění, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu