ECLI:CZ:US:2008:4.US.1960.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1960/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou, AK se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 10 Co 207/2008 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 2. 2008 čj. 39 C 125/2006-210 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 4. 8. 2008 se Ing. J. M. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedené rozhodnutí krajského soudu případně i jemu předcházející rozhodnutí okresního soudu vydané v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se domáhal určení, že výpověď z nájmu specifikovaného bytu v Plzni ze dne 1. 6. 2006 je neplatná.
Dne 19. 2. 2008 okresní soud mj. žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a V.).
Dne 5. 6. 2008 odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek soudu I. stupně v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku I., III. a V., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a relevantní ustanovení občanského soudního řádu. Důkazy v řízení provedené byly nesprávně zhodnoceny a byla porušena "zásada předvídatelnosti rozhodnutí". Nalézací soud prováděl rozsáhlé dokazování ke druhému ze tří uplatněných důvodů výpovědi, z čehož stěžovatel - žalobce "nabyl během navrhování důkazů přesvědčení, že 3. výpovědní důvod soud nerespektuje", a proto další důkazy k vyvrácení tohoto výpovědního důvodu nenavrhoval; soud však překvapivě akceptoval třetí výpovědní důvod. Odvolacímu soudu vytkl, že neakceptoval jeho návrh na výslech svědkyně J. J. Závěrem vyslovil přesvědčení, že v souzené věci došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním závěrem.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci nalézacím soudem a neprovedením důkazu v řízení před odvolacím soudem.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Listině či Úmluvě (případně jiných pramenech základních práv a svobod). Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]. Ústavní soud tedy není povolán k tomu, aby přehodnocoval správnost právních závěrů obecných soudů týkajících se existence podmínek pro platnou výpověď z nájmu bytu.
K tvrzení stěžovatele, že v odvolacím řízení nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování, Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, řízení před obecnými soudy musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi žalobcem a žalovaným. Právo na spravedlivý proces implikuje pro obě strany možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů, včetně vymezení podmínek, za nichž jsou nové skutečnosti a důkazy způsobilým odvolacím důvodem (§205a o. s. ř.), podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě občanským soudním řádem. Dokazování ve sporném civilním odvolacím řízení je založeno na ústavně konformním principu neúplné apelace, jehož výrazem je právní úprava omezení odvolacích důvodů v ust. §205a o. s. ř. Toto ustanovení odvolací soud také aplikoval, přičemž svůj postup vedoucí k nepřipuštění důkazu stěžovatelem navrhovaného ve svém rozhodnutí ze dne 5. 6. 2008 na str. 3 - 4 řádně odůvodnil.
Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatele, že právní posouzení věci nalézacím soudem bylo "nepředvídatelné" (zřejmě ve smyslu ust. §118a odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že věc může být posouzena i podle třetího výpovědního důvodu, vyplývala ze žaloby samotné a stěžovatel si jí tedy musel být vědom.
Ve věci stěžovatele obecné soudy postupovaly podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu; řízení vedoucí k vyhovění návrhu žalobce lze in globo označit za řízení spravedlivé. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout účastníkům veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli jako žalovanému tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež soudy k jejich vydání vedly, žádné výhrady, může na ně odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu