ECLI:CZ:US:2008:4.US.2002.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2002/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. R. M., zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem, AK tř. Svobody 39, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2007 č. j. 3 To 881/2007-2074 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 8 Tdo 463/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud následující. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2007 uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že v rozsudku uvedeným osobám nepovoleně prodával nebo bezúplatně poskytoval pervitin; trest uložený stěžovateli spočíval mj. v nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2007 č. j. 3 To 881/2007-2074 prvostupňový rozsudek zrušil a stěžovatele shledal vinným výše uvedeným trestným činem, který stěžovatel spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista, a nově jej mj. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 8 Tdo 463/2008 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel má za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby byl posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista. Pokud jde o formální stránku zvlášť nebezpečné recidivy, tj. předchozí potrestání za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, odkazuje stěžovatel na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 59/2007, z něhož vyplývá, že orgány činné v trestním řízení mohou i přes existenci takového rozhodnutí dospět k závěru, že formální podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona nejsou dány. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že není dána materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť jeho jednání s ohledem na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, nezvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost do té míry, aby vykazovala obvyklé znaky zvlášť nebezpečné recidivy. Doba mezi spáchanými trestnými činy je pouze obecnou přitěžující okolností a nelze ji pojímat jako okolnost podstatně zvyšující nebezpečnost jednání pachatele pro společnost. Nezbytnými hledisky pro posuzování zvlášť nebezpečné recidivy je osobnostní charakteristika stěžovatele, věk apod., kterážto hlediska však odvolací a dovolací soud ve svých rozhodnutích nepoužily, stejně jako se nezabývaly motivem trestného činu, tedy tím, že stěžovatel nikoho k užívání drog nepřesvědčoval a nenabízel je neznámým a začínajícím konzumentům, ani za účelem dosažení zisku, nýbrž pouze k získání finančních prostředků pro nákup drog pro vlastní potřebu. Důvodem pro nenaplnění materiální podmínky je rovněž skutečnost, že předchozí trest byl vykonán v podstatné míře vazbou.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a k projednání přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem není vykládat podústavní právo a zkoumat, zda obecné soudy takto vyložené právo správně aplikovaly. Zásah Ústavního soudu je možný toliko v extrémních případech, kdy předmětný výklad a aplikace právní normy nejsou předvídatelné a rozumné, vybočují ze všeobecně akceptovaného chápání právních institutů, nerespektující konsolidovanou soudní praxi bez toho, aby bylo podáno řádné odůvodnění takového postupu, dále v případech opomenutí kogentní normy, přepjatého formalismu, rozhodování bez bližších kritérií odvozených z právní normy apod.
Žádná z výše uvedených situací v projednávané věci nenastala. Formální podmínka spočívající v dřívějším odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který stěžovatel aspoň zčásti vykonal, je splněna, byť část trestu vykonal pobytem ve vazbě. Materiální podmínku, tedy zda se opakovaně spáchaným zvlášť závažným úmyslným trestným činem podstatně zvýšil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, ať již tím, že naposled spáchaný trestný čin je závažnější nebo je s dřívějším trestným činem alespoň srovnatelný (srov. stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 971/2006-I), má Ústavní soud rovněž za splněnou. Krajský soud se podrobně zabýval trestnou činností stěžovatele, dobou odsouzení i skutečností, že stěžovatel byl podmíněně propuštěn na velmi dlouhou zkušební dobu a vzdor tomu již po roce začal znovu páchat trestnou činnost, přičemž je známo, že čím kratší doba uplynula mezi spácháním jednotlivých trestných činů, tím je trestné jednání pro společnost nebezpečnější. Ústavní soud se ztotožňuje s krajským soudem v závěru, že k naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy došlo, a to nejen s ohledem na tyto okolnosti, ale i při vědomí skutečnosti, že stěžovatel trestnou činnost tohoto typu páchá již deset let a dle znaleckého posudku (str. 8 rozsudku Okresního soudu v Ostravě) je dlouhodobě závislý na pervitinu a má sníženou schopnost regulovat další požívání drogy, což ostatně vyplývá i z ústavní stížnosti, kde stěžovatel uvádí, že trestnou činností, pro kterou byl odsouzen, si opatřoval finanční prostředky k nákupu drog pro vlastní potřebu. Z uvedeného je patrno, že se jedná o dlouhodobou trestnou činnost přinejmenším stejné intenzity a velkého rozsahu, což podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho trestného činu. Lze proto uzavřít, že obecné soudy správně vyložily a aplikovaly ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona a respektovaly tak princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (žádný trestný čin a žádný trest bez zákona) zakotvený v článku 39 Listiny.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu