ECLI:CZ:US:2008:4.US.2016.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2016/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. J., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, AK Oldřichova 23, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008 č. j. 33 Cdo 594/2008-09, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 61 Co 200/2007 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2007 č. j. 34 C 241/2005-151 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen princip rovnosti před soudem ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka podala u Okresního soudu Plzeň-město žalobu, jíž se domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí. Své právo opírala o skutečnost, že předmětné nemovitosti sice žalovanému darovala, ale pouze dočasně a účelově, aby se vyhnula povinnosti vrátit je svým rodičům; stěžovatelka rovněž vyzvala žalovaného k vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů, neboť fyzicky napadl nejen jejího syna, ale i samotnou stěžovatelku a způsobil jí perforaci membrány levého ucha a frakturu levé ruky. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22. 1. 2007 č. j. 34 C 241/2005-151 stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že darovací smlouva byla uzavřena pouze fiktivně a že došlo k hrubému porušení dobrých mravů ze strany žalovaného. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 61 Co 200/2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2008 č. j. 33 Cdo 594/2008-09 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka nalézacímu soudu vytýká, že nezdůvodnil neprovedení důkazů, které navrhla, a to výslech jejího syna a "znalecký posudek z oboru psychologie na jejím synovi" v situaci, kdy tyto důkazní prostředky měly prokázat, že došlo k fyzickému útoku žalovaného na stěžovatelčina syna. Nalézací soud tak nepostupoval zákonným způsobem, své rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným a založil jej na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatelka dále namítá, že nebyla dle ustanovení §118a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nalézacím soudem poučena, že neunese břemeno důkazní, a nebyla vyzvána k doplnění důkazů; jedná se o absolutní povinnost soudu, kdy absence jejího splnění zakládá celkovou vadu řízení. Soud odvolací ani soud dovolací tyto vady nijak nenapravil.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a k projednání přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod.
Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelčině tvrzení, že okresní soud neodůvodnil neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Soud vysvětlil, že stěžovatelka nepředložila žádnou lékařskou zprávu stran psychických problémů svého syna a že kdyby syn psychickými problémy trpěl, projevily by se již dříve; k požadovanému výslechu syna uvedl, že tvrzení stěžovatelky je možno prokázat i jinak, kdy syn nebude nadbytečně psychicky zatěžován (srov. str. 9 rozsudku). Z citovaného je patrno, že nalézací soud zamítnutí provedení stěžovatelkou navržených důkazů řádně odůvodnil a neporušil tak stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Taktéž nelze opomenout odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož vyplývá, že vůči obdarovanému nelze namítat skutečnosti, které nastaly před okamžikem darování a o kterých dárkyně věděla.
K námitce absence poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že uvedenou poučovací povinnost soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). Pokud jde o platnost kupní smlouvy a původce stěžovatelčina zranění, okresní soud vyslechl množství stěžovatelkou navržených svědků, přičemž obsah jejich výpovědí vyhodnotil tak, že nedovoluje s jistotou učinit závěr, že skutkový děj proběhl způsobem uváděným stěžovatelkou. Nejednalo se tedy ani o jednu z výše vyložených situací, v nichž soud stíhá povinnost poučit účastníka řízení; stěžovatelka předložila relevantní důkazy, z kterých byly získány informace vztahující se k jejím tvrzením, nicméně soud je nevyhodnotil jako dostatečně průkazné. Rovněž nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, že se stěžovatelčinými dovolacími námitkami nezabýval, pakliže (správně) posoudil dovolání jako nepřípustné.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučen: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu