ECLI:CZ:US:2008:4.US.2044.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2044/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, 760 01 Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. června 2008 čj. 6 C 51/2008-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek, přičemž namítá, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dne 21. března 2007 bylo stěžovateli sděleno, že proti němu bylo zahájeno řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. března 2007 ve Zlíně jako řidič osobního automobilu měl při jízdě držet v ruce mobilní telefon nebo jiné hovorové zařízení. Správní řízení bylo dne 13. dubna 2007 podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. zastaveno s tím, že stěžovateli, který se hájil tím, že byl o ruku pouze opřen, spáchání přestupku nebylo prokázáno.
V přestupkovém řízení zastupoval stěžovatele advokát, jemuž stěžovatel uhradil za právní zastoupení 1.190,- Kč. O úhradu této částky, s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, požádal stěžovatel Ministerstvo vnitra, které žádost o náhradu škody odmítlo.
Stěžovatel dne 12. února 2008 podal proti žalovanému "Česká republika - Ministerstvo vnitra Praha" žalobu o náhradu škody ve výši 1.190- Kč. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. června 2008 čj. 6 C 51/2008-30 tuto žalobu zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem, proti kterému není přípustné odvolání ani dovolání, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále polemizuje s interpretací zákona č. 82/1998 Sb. zvolenou obecným soudem.
Ústavní soud poté, co se seznámil s předloženým spisovým materiálem a zvážil argumentaci ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je i věc nyní posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 U 43/34 SbNU 421). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze. Okresní soud ve Zlíně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. věnoval patřičnou péči odůvodnění svého rozhodnutí, přesvědčivým způsobem rozvedl závěr, že pro náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nejsou v dané věci splněny podmínky. Srozumitelně odůvodnil své stanovisko, že ze strany správního orgánu se nejednalo o nesprávný úřední postup a rovněž tak nešlo o nezákonné rozhodnutí. Nutno též zdůraznit, že ani stěžovatel právním závěrům uplatněným obecným soudem konkrétně nevytýká, že se dotýkají některého z jeho základních práv nebo svobod. Obecnou námitku porušení základních práv, opřenou pouze o tvrzení "podústavní" nesprávnosti napadeného rozhodnutí, stěžovatel jen nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí výsledek řízení dalšímu instančnímu přezkumu, ke kterému není oprávněn.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu se vztahuje výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek je možno pokládat za spravedlivé. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výsledek řízení vzhledem ke všem okolnostem případu je výsledkem spravedlivým.
Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat ani zákonný postup podle §202 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Protiústavnost těchto ustanovení stěžovatel ani nenamítá a návrh na jejich zrušení neuplatnil. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že ve své judikatuře již konstatoval, že: "Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí." (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 U 22/22 SbNU 387). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí ve vyšších soudních instancích, což - v obecné rovině - není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Za takové rozhodnutí však napadený rozsudek zjevně považovat nelze.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. listopadu 2008
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu