ECLI:CZ:US:2008:4.US.2063.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2063/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Riegrova 2668/6c, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. dubna 2006, č.j. 2 T 10/2006-131, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 5. října 2006, č.j. 14 To 279/2006-148, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. května 2007, č.j. 5 Tdo 299/2007-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu v Táboře byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvaceti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárním orgánu v obchodních společnostech na dobu dvou let. Poškozená byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na občansko právní řízení.
Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl shora uvedeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popsal svůj pohled na hodnocení okolností jednání, pro které byl shledán vinným a odsouzen. K pojistnému podvodu mělo dle napadených rozhodnutí dojít tím, že pojišťovně zamlčel, že není leasingovým nájemcem havarovaného vozidla a tím měl vylákat neoprávněné plnění. V řízení se však nalézací soud, podle názoru stěžovatele, nezabýval důkazy, které přinejmenším oslabovaly jeho vinu, zejména se mělo jednat o špatný výklad některých svědeckých výpovědí.
Nalézací soud měl rovněž pochybit tím, že zavinění dovodil ze skutečnosti, že stěžovatel převzal zásilku s výpovědí leasingové smlouvy, aniž by se zabýval tím, zda si ji vůbec přečetl. Dále namítal nesprávné posouzení některých dalších provedených důkazů, jakož i nesprávné použití civilně právních norem ve vztahu k výpovědi leasingové smlouvy. Na základě těchto pochybností měl soud respektovat zásadu in dubio pro reo. Tím, že tak neučinil, vydal následně v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí.
Pochybení soudů odvolacího a dovolacího pak mělo spočívat v tom, že neodstranily pochybení soudu prvého stupně a tím se na zásahu do práva na spravedlivý proces spolupodílely. Podle stěžovatele Nejvyšší soud ČR měl, zjistil-li zjevnou nesprávnost rozhodnutí soudu nižšího stupně, zasáhnout.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 T 10/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jakkoliv podání postrádá relevantní ústavně právní argumentaci, dovozuje Ústavní soud tvrzení zásahu do práva na spravedlivý proces. S ohledem na to Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se především soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není superrevizní instancí, nadřízenou jiným orgánům veřejné moci, a proto nemá neomezené právo přezkumu předchozích řízení. Není postačující, když je napadené rozhodnutí objektivně chybné; tato závada musí spočívat právě v nerespektování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako jednatel společnosti uzavřel leasingovou smlouvu na nákladní tahač. Vzhledem k tomu, že splátky neprobíhaly podle dané smlouvy, leasingová společnost tuto smlouvu vypověděla. Poté vozidlo havarovalo a pojišťovna vyplatila pojistnou částku na účet provozovatele autoservisu, který ji následně poskytl stěžovateli. S jistým časovým odstupem se na pojišťovnu obrátil i vlastník - leasingová společnost, se žádostí o výplatu pojistného. Stěžovatel svoji vinu v řízení popíral s tím, že o výpovědi leasingové smlouvy nebyl informován, a proto se nemohl svým jednáním dopustit pojistného podvodu.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se zabývaly věcí důkladně a dospěly k jasnému, přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru o spáchání trestného činu. Námitky stěžovatele, uvedené jak v opravných prostředcích, tak i v ústavní stížnosti, se týkají toliko nesouhlasu se závěry obecných soudů.
Takové tvrzení stěžovatele o zkrácení v zaručeném právu na spravedlivý proces založené na tom, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nesvědčí o porušení citovaného práva a takové tvrzení nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Zejména za situace, kdy právě obecným soudům přísluší institut volného hodnocení důkazů, které v tomto případě obecné soudy provedly a své závěry z něj plynoucí řádně odůvodnily.
V postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal stěžovatelem naříkané pochybení či zásah do jeho základních práv, jak z jeho ústavní stížnosti nepřímo vyplývalo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu