ECLI:CZ:US:2008:4.US.2077.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2077/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem advokátní kanceláře v Praze 8, Za Poříčskou branou 12, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 178/2008-44 ze dne 4. června 2008 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Cm 74/2007-34 ze dne 2. dubna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 58 Cm 74/2007-34 ze dne 2. dubna 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl tak, že řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal proti správkyni konkurzní podstaty úpadce Softec servis k.s. (dále jen "úpadce") JUDr. Haně Kadlecové (dále jen "správkyně") vyloučení doménového jména akcie.cz z konkurzní podstaty úpadce, se zastavuje (výrok I.), stěžovatel je povinen zaplatit správkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 11.424,- Kč (výrok II.) a stěžovateli se vrací soudní poplatek za žalobu ve výši 1.000,- Kč. K odvolání stěžovatele proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 13 Cmo 178/2008-44 ze dne 4. června 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel s výrokem II. rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a toto rozhodnutí potvrzujícím výrokem rozhodnutí odvolacího soudu nesouhlasí. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že tato rozhodnutí vytvářejí stav, jenž je v hrubém rozporu s obecně uznávanými principy spravedlnosti, přičemž intenzitu tohoto nesouladu je dle jeho názoru možno hodnotit jako extrémní. Obecné soudy podle stěžovatele nikterak nezvážily specifičnost dané procesní situace a postupovaly ryze mechanicky, přičemž takovýto podle stěžovatele zkratkovitý přístup obecných soudů byl nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04 shledán jako odporující zásadám spravedlivého procesu. Pokud by podle stěžovatele obecné soudy řádně uvážily okolnosti případu, konkrétně co bylo důvodem podání žaloby, co bylo důvodem zpětvzetí žaloby stěžovatelem a za jakého stavu řízení převzal právní zástupce správkyně právní zastoupení ve věci, domnívá se stěžovatel, že by měly v rámci svých rozhodnutí dospět k závěru, navrhovaného v jeho zpětvzetí žaloby a odvolání, tedy měly přiznat náhradu nákladů právního zastoupení stěžovateli, nebo měly užít moderační právo soudu založené ustanovením §150 občanského soudního řádu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky (jako je v tomto případě zavinění zastavení řízení) a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl soud prvního stupně i odvolací soud, resp. odvolací soud potvrdil rozhodnutí sodu prvního stupně, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a svá rozhodnutí tyto soudy dostatečně odůvodnily. Ústavní soud v těchto rozhodnutích neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, když především v nich nespatřuje projev libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Pokud jde o užití moderačního práva soudu podle ust. §150 občanského soudního řádu zdůrazňuje Ústavní soud, že se jedná pouze o možnost danou k uvážení v konkrétním případě obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení obecných soudů jakkoli zasahovat. Stěžovatel ve své stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04. Ústavnímu soudu se odkaz na toto rozhodnutí jeví jako nepřípadný, když v projednávaném případě především nebyl stěžovatel k procesnímu kroku (zpětvzetí žaloby), který měl za následek zastavení řízení a v důsledku přiznání nákladů řízení správkyni, nucen, a nebyl vyvolán pochybením soudu tak, jako tomu bylo v případě, na který je stěžovatelem odkazováno.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu