ECLI:CZ:US:2008:4.US.2101.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2101/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. T., zastoupeného JUDr. Karlem Krňanským, advokátem, AK se sídlem Šumavská 22, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2004 č. j. 10 C 497/2003-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2006 č. j. 28 Co 41/2006-63 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 č. j. 30 Cdo 1451/2007-85 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Právo na spravedlivý proces mělo být porušeno v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti; obecné soudy zde dospěly k závěru, že vlastnické právo k nemovitosti nebylo na stěžovatele převedeno, neboť plná moc, na jejímž základě měla být kupní smlouva podepsána, byla před podpisem smlouvy zmocněncem platně vypovězena.
Stěžovatel v prvé řadě brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který odmítl projednat jeho dovolání, ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle jeho názoru v přímém rozporu se zákonem; tím měl být naplněn dovolací důvod podle §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces však podle jeho názoru bylo porušeno i v řízení před soudem nalézacím a odvolacím. Tyto soudy nepřihlédly k faktu, že stěžovateli nebylo doručeno odvolání plné moci a zároveň nebylo prokázáno doručení výpovědi plné moci zmocnitele. Výpověď plné moci se navíc týkala jen bytových záležitostí. Nadto obecné soudy neprovedly důkazy stěžovatelem navrhované k prokázání těchto skutečností.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud podotýká, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zásadně nepřísluší přezkoumávat právní závěry obecných soudů či jejich postup při zjišťování skutkového stavu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, podle níž Nejvyšší soud porušil odmítnutím dovolání jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel ve svém dovolání uplatňoval dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam spatřoval ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se stížní námitkou zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro odepření spravedlnosti.
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž ve svém rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložil, proč neměla stěžovatelem nastolená otázka ve vztahu k výroku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jeho postup byl tedy ústavně konformní a k odepření spravedlnosti nedošlo.
Poté se Ústavní soud zabýval tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces v řízení před soudem nalézacím a odvolacím. Toto porušení mělo spočívat zejména v tom, že obecné soudy nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a neprovedly jím navržené důkazy.
Pokud se týče stěžovatelovy námitky stran neprovedených důkazů, které navrhl na podporu svých tvrzení, uvádí Ústavní soud následující. Podle ustálené judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sb. n. a u., sv. 33, str. 377) může opomenutí důkazu mít za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová, obecná a neodpovídající povaze a závažnosti věci. Ze zmíněné zásady nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (zde výslech svědka P. M.) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Ústavní soud je sice nucen konstatovat, že rozsudek soudu I. stupně je na samé hranici srozumitelnosti, avšak tento nedostatek byl dostatečně napraven již v řízení před soudem odvolacím, který se s důkazními návrhy i odvolacími námitkami stěžovatele dostatečně vypořádal. Odvolací soud v posuzovaném případě vyložil, proč považoval provedené dokazování za úplné a provedení důkazu výslechem svědka P. M. za nadbytečné; Ústavní soud proti tomuto způsobu vypořádání se s důkazním návrhem nemá žádných ústavněprávních námitek.
Nelze přisvědčit ani dalším námitkám stěžovatele, podle nichž obecné soudy vycházely z neprokázaných skutečností. Skutečnosti, jež byly rozhodné pro formulaci právních závěrů obecnými soudy (tedy zejména existence platné výpovědi plné moci), byly dle Ústavního soudu prokázány způsobem, který se nepříčí zásadám spravedlivého procesu. Ve zbytku může Ústavní soud odkázat na napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, neboť proti důvodům, o něž se tato rozhodnutí opírala, nemá z pohledu ústavněprávního žádných výhrad.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu