ECLI:CZ:US:2008:4.US.2119.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2119/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Š. G., zastoupené advokátem Mgr. Petrem Poločkem, se sídlem advokátní kanceláře Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 T 141/2006-535 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2007, č. j. 7 To 144/2007-575, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2007, podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na rovnost zbraní a tzv. fair proces. Dále stěžovatelka tvrdila, že napadené rozsudky tím, že v podstatě omlouvaly bití dětí tzv. "vypjatou situací v dětském domově" , ignorovaly čl. 37 písm. a) Úmluvy o právech dítěte ze dne 6. 2. 1991, č. 104/1991 Sb. Podle názoru stěžovatelky pak obecné soudy porušily i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť odmítly provést výslech svědků navržených obhajobou.
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 141/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 T 141/2006-535, uznána vinou v bodě 1) výroku o vině trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona a v bodě 2) trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zákona. Za to jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jí byl odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání pedagogického pracovníka na dobu 5 let. Podle zjištění okresního soudu spáchala stěžovatelka trestné jednání tak, že 1) v přesně nezjištěné době od října 2004 do března 2005 v Dětském domově Čeladná a jinde jako vychovatelka dětského domova úmyslně narušovala výchovu dětí a výchovné působení zaměstnanců dětského domova skutky, popsanými ve výroku tohoto rozsudku a že 2) ve stejném období a ve stejném dětském domově naváděla děti s nařízenou ústavní výchovou k napsání dopisů s nepravdivými údaji, přičemž ve většině případů dopisy dětem se smyšlenými údaji sama diktovala. Stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání a Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací znovu rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 2007, č. j. 7 To 144/2007-575 tak, že napadený rozsudek zrušil a stěžovatelku nově uznal vinnou trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona a pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zákona a za uvedené trestné činy ji odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, který ji podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, přičemž jí uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání pedagogického pracovníka na dobu 4 let. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2007, č. j. 3 Tdo 1154/2007-640, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatelka především v tom, že soud prvního stupně v provedeném trestním řízení neprovedl řádné dokazování, neboť nevyslechl svědky, jejichž výslech stěžovatelka navrhla.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v podaných opravných prostředcích. Stěžovatelka se již v řízení před soudem prvního stupně domáhala výslechů svědků. Soud prvního stupně návrhu stěžovatelky na provedení výslechu jí navržených svědků nevyhověl. Odvolací soud pak na str. 8 svého rozhodnutí uvedl, že "... rozsah dokazování provedený v řízení před soudem prvního stupně je postačující pro náležité objasnění skutkových zjištění v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a nepovažoval, stejně jako soud prvního stupně za potřebné doplňování dokazování dalšími důkazy, které byly navrhovány ze strany stěžovatelky".
Ústavní soud uvedl ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 (in www.usoud.cz), že "Právo na provádění důkazů navržených obžalovaným, včetně práva na předvolání a výslech svědka, není právem neomezeným, nýbrž naopak předpokládá jistou míru diskrece ze strany soudu, zda navržené důkazy mohou přispět k dostatečnému zjištění o skutečném skutkovém průběhu. Z ústavněprávních hledisek je tedy akceptovatelné, pokud soud návrhu nevyhoví, přičemž v odůvodnění rozhodnutí vyloží, z jakých důvodů tomuto návrhu nevyhověl".
Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je i "fair" proces (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96 in www.usoud.cz). Avšak za situace, kdy soud návrhu na provedení důkazu nevyhoví, neznamená to, pokud vysvětlí důvody, které ho k zamítnutí návrhu na provedení důkazu vedly, porušení rovného postavení účastníků.
Ve světle výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ve věci rozhodující soudy se s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Podle názoru Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení trestního řádu a trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Do řízení byli přibráni příslušní soudní znalci a soudy na základě závěrů jejich znaleckých posudků, listinných důkazů a svědeckých výpovědí svědků v řízení provedených zjistily relevantní okolnosti i naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzených trestných činů jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
K námitce stěžovatelky, že napadené rozsudky ignorovaly čl. 37 písm. a) Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud pouze krátce připomíná, že okruh navrhovatelů v jednotlivých řízeních před Ústavním soudem je vymezen taxativním způsobem. V případě ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněným navrhovatelem fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Proto není možné podat ústavní stížnost jménem jiné osoby, jak tak činí stěžovatelka.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelce bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jejích práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon aplikovaly a interpretovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu