ECLI:CZ:US:2008:4.US.2130.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2130/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. Sl., zastoupené JUDr. Václavem Stieberem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Uhelný trh 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2008 č. j. 30 Cdo 3039/2007-131 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2006 č. j. 28 Co 152/2006-109, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s ohledem na porušení zásady zákazu retroaktivity podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť soudy nepřihlédly ke stěžovatelkou opakovaně zdůrazňovanému faktu, že problém řešila v souladu s tehdy platným právním předpisem na základě důvodů, které takový postup umožňovaly. Tím byla podle jejího názoru porušena i zásada spravedlivého procesu garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v logických souvislostech došlo i k omezení jejího práva činit, co není zákonem zakázáno, zaručeného čl. 2 Listiny, a k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
II.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 1. 2006 č. j. 8 C 104/2001-93 žalobu vedlejšího účastníka na určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se smlouvou o zřízení věcného břemene, uzavřená dne 3. 6. 1998 mezi stěžovatelkou (žalovanou) a jejím manželem, dlužníkem Ing. A. S., s právními účinky vkladu ke dni 7. 7. 1998, je vůči vedlejšímu účastníku právně neúčinná. K odvolání vedlejšího účastníka dospěl Městský soud v Praze na rozdíl od soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 14. 8. 2006 č. j. 28 Co 152/2006-109 k závěru, že stěžovatelka neprokázala vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z." nebo "občanský zákoník"), a rozsudek soudu prvního stupně změnil v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelkou podané dovolání pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2008 č. j. 30 Cdo 3039/2007-131 zamítl.
3. Stěžovatelka ústavní stížnost odůvodňuje tím, že obecné soudy zcela opomněly fakt, že k rozdělení majetku mezi manželi došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též "BSM"), kdy odvolací a dovolací soud do svého rozhodování imputovaly zásady platné pro omezení společného jmění manželů a právní názory, které nebyly v době rozhodování soudu o zrušení BSM a sepsání dohody o rozdělení majetku platné. Tím by podle názoru stěžovatelky vnesly do řízení prvky retroaktivity zákona, kterou čl. 1 Ústavy vylučuje. Nerespektovaly tak i zásadu zakotvenou v čl. 2 Listiny základních práv a svobod činit svobodně vše, co zákon umožňuje. Stěžovatelka vědoma si specifické situace ve vývoji podnikání manžela, který proti vůli rodiny vkládal veškeré volné zdroje do své firmy a znejistil tím rozhodovací i ekonomické postavení jejích ostatních členů, uzavřela s manželem dohodu o vypořádání BSM v intencích platného zákona. Stěžovatelka se nikdy netajila tím, že její kroky k rozdělení BSM směřovaly k ochraně rodinného majetku před úhonami, které z podnikání jejího manžela mohly vzniknout, nesouhlasí však se závěry odvolacího soudu a konec konců i Nejvyššího soudu, že rozdělení majetku bylo iniciováno záměrem poškodit věřitele (vedlejšího účastníka). V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně navrhuje, aby Ústavní soud na základě ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí s ohledem na nevratnou majetkovou újmu hrozící v souvislosti s exekučním příkazem vydaným soudním exekutorem k návrhu vedlejšího účastníka.
III.
4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry rozsudků odvolacího a dovolacího soudu, přičemž zvolila argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránila již v řízení před těmito soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.
5. Meritum ústavní stížnosti představuje především námitka stěžovatelky, že obecné soudy nepřípustně vnesly do řízení prvky retroaktivity, pokud na rozhodnutí soudu o zrušení BSM a sepsání dohody o rozdělení majetku uplatňovaly zásady, které se vztahovaly až k později platné úpravě omezení společného jmění manželů. Touto námitkou stěžovatelky, jak Ústavní soud zjišťuje, se odvolací i dovolací soud podrobně zabývaly, ale neshledaly ji důvodnou. Ústavní soud v tomto směru považuje za nepochybné, že předmětnou dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přešel v zásadě veškerý společný majetek do výlučného vlastnictví stěžovatelky, přičemž pro vlastní posouzení dané věci není rozhodné, že dohoda byla založena na zásadách dle ustanovení §150 o. z., ve znění před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., tedy že se tak stalo podle právní úpravy, která předcházela pozdějšímu právnímu institutu společného jmění manželů. Podstatnou se zde jeví pouze skutečnost, že v daném případě došlo v souladu s tehdy platnou právní úpravou k uzavření dohody, jejíž obsah zkracuje věřitele, a okolnost, zda tato dohoda odpovídá "zásadám", které se vztahují k později platné úpravě omezení společného jmění manželů, není v tomto směru sama o sobě právně významná. Ústavní soud se proto neztotožnil s přesvědčením stěžovatelky, že tím byly do řízení nepřípustně vneseny prvky retroaktivity. Stejně tak nepřípadná je námitka stěžovatelky stran porušení zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny). Obecné soudy nenamítají ničeho proti samotnému uzavření předmětné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale jejich rozhodnutí se vztahuje k právním následkům této dohody spočívajících ve zkrácení věřitele, jak podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl dovolací soud.
6. Podle ustanovení §42a odst. 1 o. z.. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. V odstavci druhém pak uvedené ustanovení nejprve vymezuje podmínky odporovatelnosti právních úkonů dlužníka učiněných cum animo fraudandi, v úmyslu krátit věřitele, a to úmysl dlužníka a vědomost druhé strany právního úkonu o něm, přičemž břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese při prokazování těchto podmínek věřitel. Následně pak citované ustanovení pokrývá situaci, kdy došlo k odporovatelnému právnímu úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou (§116 a §117 o. z.), případně jej dlužník učinil ve prospěch osob blízkých, s výjimkou případu, kdy druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat, a to ani při náležité pečlivosti. Osoba blízká v tomto případě musí prokázat, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu ani při náležité pečlivosti rozpoznat. Důkazní břemeno pak v tomto případě leží na stěžovatelce.
7. Jak v posuzovaném případě uvedla sama stěžovatelka, iniciovala vypořádání bezpodílového vlastnictví, jsouc si vědoma situace ve vývoji podnikání svého manžela, který vkládáním veškerých volných zdrojů své firmy znejistil ekonomické postavení rodiny. Činila tak tedy ve snaze zamezit nadměrnému krácení bezpodílového spoluvlastnictví dlužníkem na úkor její a její rodiny. Oba obecné soudy z obrany stěžovatelky dovodily, že tato nevyvinula "náležitou pečlivost," a nemůže tak mít z hlediska ustanovení §42a odst. 2 o. z. úspěch. Z podrobného odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá, že se oba obecné soudy vznesenou argumentací stěžovatelky zabývaly, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Jimi podaný výklad ustanovení §42a o. z., jak Ústavní soud zjišťuje, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence a Ústavní soud neshledal, že by uvedený výklad aplikovaných ustanovení vybočil z mezí ústavnosti a byl projevem libovůle či svévole obecných soudů, a že by tak napadená rozhodnutí v posuzovaném případě vybočovala z kautel spravedlivého procesu. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou tak v souladu s dikcí ustanovení §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a Ústavní soud nepovažuje proto za nezbytné již jimi uvedenou argumentaci opakovat a pouze na ni pro stručnost odkazuje. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
8. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, pak Ústavní soud připomíná, že podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Účelem institutu odporovatelnosti je zajištění ochrany věřitele před právními úkony dlužníka, které vedou k omezení možnosti věřitele se z majetku dlužníka uspokojit. Za účelem takto vymezeného obecného zájmu je nabyvatel majetku, vůči němuž je odporovatelnost uplatněna, povinen strpět, aby se věřitel z takového majetku uspokojil stejně, jako by vlastníkem byl nadále dlužník, platnost a účinnost odporovaného právního úkonu vůči třetím osobám však zůstává zachována. Z těchto důvodů má Ústavní soud za to, že čl. 11 Listiny nebyl porušen.
9. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu