ECLI:CZ:US:2008:4.US.216.08.1
sp. zn. IV. ÚS 216/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 216/08 ve věci ústavní stížnosti M. N. H. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2007 č. j. 7 Co 1761/2007-59, jímž byl na základě stěžovatelova odvolání zamítnut návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek stěžovatele a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit oprávněnému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 27 334,30 Kč a dále povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi částku 7 735 Kč, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2007 č. j. 7 Co 1761/2007-59 se ve výrocích o povinnosti povinného uhradit oprávněnému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 334,30 Kč a o povinnosti povinného zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Homolovi částku 7 735 Kč zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel - v řízení před obecnými soudy v postavení povinného - napadá s tvrzením porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Uvedené rozhodnutí, jak je patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 32 C 298/2004 a spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 Nc 5335/2006, bylo vydáno v exekučním řízení zahájeném k návrhu oprávněného GE Money Auto, a. s. Usnesením jmenovaného soudu ze dne 12. prosince 2006 č. j. 10 Nc 5335/2006-9 bylo uvedenému návrhu vyhověno s tím, že byla nařízena na podkladě rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. února 2005 sp. zn. 32 C 298/2004 exekuce na majetek povinného pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 43 562,27 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení, jakož i nákladů právního zastoupení věci a povinnosti uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce s tím, že provedením exekuce byl zároveň pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že exekuční titul není v právní moci, neboť mu nebyl řádně doručen. O tomto jeho odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím napadeným ústavní stížností tak, že po doplnění dokazování zjišťováním adresy pobytu stěžovatele bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení exekuce k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněnému částku 43 562,27 Kč s příslušenstvím na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. února 2005 sp. zn. 32 C 298/2004 zamítá, povinnému byla uložena povinnost nahradit oprávněnému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 27 334,30 Kč a dále povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi částku 7 735 Kč. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil stěžovateli v tom, že v exekučním řízení vykonávaný rozsudek se nestal vykonatelným, neboť nebyl stěžovateli řádně doručen, neboť tato písemnost mu byla doručována na adresu, kde již nebyl hlášen k pobytu ani se tam nezdržoval a neměl tam ani místo podnikání. Z toho důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Povinnost k náhradě nákladů exekutora odůvodnil ustanovením §87 odst. 3 exekučního řádu a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s ustanovením §270 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že oprávněnému nelze přičítat k tíži, že jeho návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, když to byl povinný, který neohlásil poště ani oprávněnému změnu svého bydliště.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu vývoje dané věci odvolacímu soudu vytýká porušení shora označených článků Listiny a Ústavy, k němuž podle něj došlo nesprávným postupem soudu při rozhodování o nákladech řízení účastníků i exekuce, který nemá oporu ani v občanském soudním řádu ani v exekučním řádu. V poměru k výroku o nákladech exekutora zastává stěžovatel názor, že v případě, že návrh na nařízení exekuce byl v odvolacím řízení zamítnut, přichází v úvahu uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce toliko oprávněnému, a v tomto směru se dovolává i stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu sp. zn. Cpj 200/2005, z něhož cituje. Obdobně pak v poměru k výroku o nákladech vykonávacího řízení před soudy obou stupňů poukazuje na to, že ustanovení §270 o. s. ř., díky jehož aplikaci došel odvolací soud ke svým závěrům uvedeným v napadeném rozhodnutí, upravuje rozhodování soudu o nákladech řízení v souvislosti s nařízením exekuce, tedy jen pro případy, kdy je návrhu oprávněného na nařízení exekuce vyhověno; v případě, že dojde k zamítnutí návrhu na exekuci, byť se tak stane teprve v odvolacím řízení, přichází v úvahu rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení §142 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §254 odst. 1, případně ustanovením §224 odst. 1 o. s. ř. Z důvodů, které dále v ústavní stížnosti rozvádí, a s odkazem na další stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR č. S IV, str. 737 proto vznáší námitku absence zákonné opory pro postup odvolacího soudu, který navíc v jiných případech postupoval odlišným způsobem, z čehož dovozuje porušení základních práv zaručovaných shora označenými ústavními normami. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech exekuce, které přísluší exekutorovi za jeho činnost v řízení, vycházel z toho, že sice nebylo možno exekuci nařídit, protože v exekučním řízení bylo postaveno najisto, že ani předvolání k nařízenému jednání s výzvou k vyjádření ani rozsudek pro zmeškání, který byl v posuzované věci exekučním titulem, nebyly řádně doručeny, neboť tyto písemnosti byly doručovány na adresu, na které stěžovatel nebydlel a ani se na této adrese nezdržoval. Za této situace odvolací soud shledal, že povinnost k náhradě všech nákladů, které v exekučním řízení vznikly, musí nést povinný, jelikož zavinil, že exekuce byla zamítnuta. Jeho zavinění bylo shledáno v tom, že musel vědět, že má ve vztahu k oprávněnému určité povinnosti z dříve uzavřené smlouvy, a jako řádný kontrahent se nechoval, zejména neoznámil řádným způsobem změnu svého bydliště druhé smluvní straně a neposkytl ani žádnou součinnost při vyřizování celé záležitosti po dopravní nehodě, jejímž byl účastníkem. Náklady oprávněného i náklady exekutora dle účastníka řízení vznikly právě proto, že stěžovatel (takto povinný v řízení před obecným soudem) v době po dopravní nehodě a před likvidací škod nepostupoval s patřičnou mírou opatrnosti tak, aby bylo věc možno vypořádat bez soudního řízení. V ostatním pak krajský soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 32 C 298/2004 a spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 Nc 5335/2006 vyplývá, že odvolací soud ze spisu a po doplnění dokazování zprávami Policie České republiky - Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Českém Krumlově a z průkazu povolení k pobytu pro cizince a pasu stěžovatele učinil zjištění, že písemnosti, včetně napadeného rozhodnutí, byly soudem stěžovateli doručovány na adresu v Českých Velenicích v době, kdy zde již nebyl hlášen k pobytu, nezdržoval se tam ani tam nepodnikal, zdržoval se na adrese řádně jím nahlášené cizinecké policii, z čehož soud dovodil, že rozsudek, který byl v této věci exekučním titulem, nebyl náhradním doručováním doručen řádně (byť tuto skutečnost podle odvolacího soudu neměl soud prvního stupně možnost zjistit, neboť vycházel z údajů pošty, která nesdělila žádnou takovou skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že adresát se na uvedené adrese nezdržuje). Učinil tak závěr, že exekuční titul není pravomocný a vykonatelný, na základě takového rozhodnutí nelze nařídit exekuci, a proto usnesení soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá.
Za uvedeného stavu třeba přisvědčit námitkám stěžovatele v jeho ústavní stížnosti uváděným a zároveň v obecné rovině i připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113), v němž Ústavní soud vyslovil názor, že pokud soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci, je nutno takový postup označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces. Tak tomu je i v posuzované věci. Ze shora uvedených zjištění je totiž patrno, že stěžovatel byl v exekučním řízení zcela úspěšný, neboť návrh proti němu - jako povinnému - směřující na nařízení exekuce jeho majetku byl soudem zamítnut. V takovém případě nelze aplikovat ustanovení §270 odst. 1 o. s. ř., jak to učinil obecný soud, neboť toto ustanovení, jak ostatně plyne přímo z jeho dikce, řeší otázku náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení jen pro situaci, kdy je návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhovováno. Třeba tak přisvědčit názoru stěžovatele, jemuž svědčí jak komentářová literatura (J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kol., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání, Praha 2006), tak i judikatura obecných soudů (Rc 21/1981), totiž názoru, že v takovém případě nutno při rozhodování o nákladech řízení, s přihlédnutím k ustanovení §254 odst. 1 o. s. ř., vycházet z ustanovení §142 o. s. ř., a to i v odvolacím řízení (§224 odst. 1 o. s. ř.). Argumentovat tím, že oprávněný žádným způsobem nezavinil, že jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl zamítnut, by bylo možno - jak na to také poukazuje ústavní stížnost - pouze v případě, že by soud - pokud by náhradu nákladů řízení požadoval úspěšný povinný - zvažoval postup podle ustanovení §150 o. s. ř., rozhodně však jen na tomto samotném zdůvodnění nelze bez opory v zákoně založit nárok na náhradu nákladů řízení straně, která v řízení úspěšná nebyla. Obdobně, v podstatě opět s poukazem na úspěch ve věci, třeba přisvědčit i názoru stěžovatele, pokud jde o výrok týkající se nákladů exekutora, a považovat za ústavně konformní výklad zastávaný i Nejvyšším soudem (jeho stanovisko Cpjn 200/2005), totiž výklad, že "režim nákladového řízení podle ustanovení §87 a násl. exekučního řádu nelze uplatnit v případě, že je návrh na nařízení exekuce zamítnut" a že v takovém případě je s odkazem na ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu opět nutno vycházet z příslušných ustanovení občanského soudního řádu [ustanovení §254 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c), odst. 2 a 3, případně §150]. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci odvolací soud volil při rozhodování o nákladech řízení jiný než uvedený postup, nerespektující bez zákonné opory úspěch ve věci, v podstatě popřel základní zásady rozhodování o nákladech civilního řízení, napadenými výroky rozhodl proti jejich smyslu, a v důsledku toho i v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, která je jedním z předpokladů spravedlivého rozhodování i právní jistoty. Z uvedených důvodů dospěl proto Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu a jeho výroky o nákladech řízení došlo k zásahu do práv stěžovatele na spravedlivý proces, a proto je zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za splnění podmínek obsažených v §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo takto rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.