ECLI:CZ:US:2008:4.US.2198.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2198/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008 čj. 28 Co 381/2008-340 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 8. 2008 se Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové (dále jen "stěžovatel", resp. "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení o vlastnictví k nemovitostem v rozhodnutí blíže specifikovaným.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 6 C 196/2003 vyplývají následující skutečnosti.
M. L. (dále též "žalobce"), uplatnil včas podle §9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), u pozemkového úřadu nárok na vydání specifikovaných nemovitostí, jejichž posledním knihovním vlastníkem byl F. Z. L., zemřelý, jehož je žalobce vnukem. Nemovitosti přešly v roce 1948 na československý stát z ležící pozůstalosti konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Uplatněný nárok žalobce na vydání předmětných nemovitostí Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad v Příbrami (dále jen "pozemkový úřad") dne 28. 8. 2003 zamítlo.
Dne 2. dubna 2008 Okresní soud v Příbrami podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl o vlastnictví předmětného majetku tak, že žalobce jako oprávněnou osobu určil vlastníkem nemovitostí vyjmenovaných ve výrocích I. až VII. rozsudku; ve výroku VIII. rozhodl, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 8. 2003, ve spojení s opravou tiskové chyby, a ve výrocích IX. a X. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze dne 29. 7. 2008 rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 2 ost. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Obecným soudům vytkl, že nevzaly v úvahu všechny skutkové i zákonné předpoklady, pokud došly k závěru, že žalobce splňoval podmínky oprávněné osoby, a poukázal na důvody již uplatněné v odvolání, jimiž se dle jeho přesvědčení odvolací soud řádně nezabýval. Vyjádřil názor, že obecné soudy postupovaly zcela v rozporu s principy právní jistoty a zákonnosti soudního řízení. "Duchovně a ideově" tak popřely nejen smysl a hlavní myšlenky konfiskace nepřátelského majetku a konfiskačních dekretů na straně jedné, ale i "základní nezpochybnitelné paradigma restitucí odškodnit některé křivdy spáchané komunistickým režimem", na úkor jeho majetkových práv.
IV.
Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na své rozhodnutí ze dne 2. 4. 2004 čj. 6 C 196/2003-308. Stížnost považoval za nedůvodnou, neboť věc projednal správně dle platných právních předpisů a rozhodnutí Nejvyššího soudu, a stěžovatel nebyl na svých procesních právech poškozen.
V.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 6 C 196/2003 a ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to nesprávným právním posouzením věci, zejména pokud jde o otázky, zda stěžovatel byl oprávněnou osobou podle zákona o půdě a zda byly splněny další podmínky pro restituci majetku dle citovaného zákona.
Ústavní soud připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají (spolu s dalšími články Listiny) obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (viz níže), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly nalézací a odvolací soud. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy musel mít kontradiktorní charakter a musel zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, což implikuje možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném kontradiktorním řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobce byl oprávněnou osobou, jejíž nárok na vydání majetku splňoval všechny zákonné podmínky, Ústavní soud shledal spravedlivým. Tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení je proto zjevně neopodstatněné.
Ke tvrzenému porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdil, že byl nezákonným a protiústavním způsobem poškozen na svých majetkových právech (aniž by ovšem toto své tvrzení doplnil podrobnější ústavněprávní argumentací). Dovolával se článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud připomíná, že "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být "existující majetek" nebo ocenitelné hodnoty, včetně nároků, za určitých podmínek [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") o nepřípustnosti ze dne 23. 3. 1999 ve věci Českomoravská myslivecká jednota proti České republice, stížnost č. 33091/96, uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int].
V projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel měl "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, i když - jako státní podnik podle zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů - tento majetek nevlastnil, neboť vlastníkem jím užívaného majetku byl stát. Ke státnímu majetku však měl podle ustanovení §16 odst. 2 cit. zákona, dle něhož "Podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není.", široká užívací práva.
Stěžovatel ztratil užívací titul k předmětnému majetku v důsledku rozhodnutí obecných soudů nařizujících restituci majetku žalobci, tj. právnímu nástupci bývalého vlastníka. Podle názoru Ústavního soudu tím došlo ke zjevnému zásahu do základního práva stěžovatele na pokojné užívání majetku garantovaného článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Základní právo na pokojné užívání majetku garantované článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ovšem není absolutní, neboť druhá věta prvního odstavce tohoto článku umožňuje do tohoto základního práva zasáhnout ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo proto potřebné dále zkoumat, zda zásah do základního práva byl zákonný, zda byl ve veřejném zájmu a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv stěžovatele.
V daném případě titul stěžovatele k jeho majetku se odvíjel z aktů učiněných v roce 1948 státem, který se majetku zmocnil konfiskací bez náhrady (srov. ust. §1 odst. 1 shora citovaného dekretu presidenta republiky). V roce 1991 tehdejší Federální shromáždění České a Slovenské republiky přijalo restituční zákony, které založily možnost napadnout znárodňující akty poskytnutím žalobního titulu původním vlastníkům, resp. jejich právním nástupcům.
V projednávaném případě právní nástupce původního vlastníka této možnosti využil a žádal vydání (restituci) majetku podle zákona o půdě. Obecné soudy projednávající jeho žalobu přezkoumaly akt konfiskace a po zjištění, že ve věci byl dán restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. r), respektive p), zákona o půdě, rozhodly - vzdor výhradám žalovaného - ve prospěch žalobce, jak je výše uvedeno. Postupovaly tudíž podle zákona, z čehož nutno dovodit, že jejich zásah do základního práva stěžovatele na pokojné užívání majetku byl zákonný ve smyslu druhé věty prvního odstavce čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Při zkoumání, zda zásah do práva stěžovatele byl ve veřejném zájmu, Ústavní soud přiznává zvláštní význam okolnostem tvořícím pozadí restitučních zákonů. Cílem zákona o půdě bylo mj. zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, jak vyplývá z jeho preambule. Tento cíl lze považovat za legitimní a ve veřejném zájmu. Z toho nutno dovodit, že jak samotný zákon o půdě, tak postup a rozhodnutí obecných soudů podle tohoto zákona, byly ve veřejném zájmu ve smyslu druhé věty prvního odstavce čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Při aplikaci restitučních zákonů, zákon o půdě nevyjímaje, je vždy nezbytné zabránit opakování křivd v minulosti způsobených. Jinak řečeno, v jednotlivých případech zákonného zásahu do základního práva na pokojné užívání majetku musí být zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. S ohledem na skutečnost, že v projednávaném případě ke konfiskaci předmětného majetku došlo bez náhrady, je Ústavní soud toho názoru, že tato spravedlivá rovnováha mezi požadavkem obecného zájmu na restituci majetku vyplývajícím ze zákona o půdě na straně jedné a ochranou základního práva stěžovatele na pokojné užívání svého majetku na straně druhé zachována byla, a to zvláště vezmeme-li v úvahu, že v projednávaném případě nejde o střet zájmů fyzických osob (srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 5. 11. 2002 ve věci Pincová a Pinc proti České republice, stížnost č. 36548/97, http://www.echr.coe.int), nýbrž o nalézání rovnováhy mezi zájmem státního podniku (dříve) hospodařícího s majetkem státu, jenž se tohoto majetku zmocnil způsobem neaprobovatelným, a zájmem fyzické osoby - právního nástupce osoby, na jejíž úkor k tomuto zmocnění došlo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu