ECLI:CZ:US:2008:4.US.2211.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2211/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti S. Š., zastoupeného Janem Kozákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 5. 2007, čj. 40 Co 166/2007-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 8. 2007 se S. Š. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaný rozsudek vydaný v řízení o zaplacení částky 10 000,- Kč s příslušenstvím a tomuto soudu přikázal o věci znovu jednat a rozhodnout.
II.
Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 16 C 89/2006, a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 8. 2006 rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 10 000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. 2. 2006 do zaplacení a náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce (výrok I.). Současně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 2 % úrok z prodlení z částky 10 000,- Kč od 26. 2. 2005 do 1. 2. 2006 (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 23. 5. 2007 k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu v napadené části, tj. ve výroku I., změnil a žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 10 000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Ve výrocích II., III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem krajského soudu byly porušeny články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Principy spravedlivého procesu v řízení před odvolacím soudem byly porušeny tím, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování dotazy na meteorologickou stanici a Polici České republiky, a knihou docházky Obecní policie ve Štěpánově. Odvolacímu soudu dále vytkl, že na zamýšlenou změnu rozsudku soudu nalézacího měl stěžovatele předem upozornit a umožnit mu doplnění důkazů na podporu svých tvrzení.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud neprovedl všechny jím navrhované důkazy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. tyto pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02 in Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
K opomenutí stěžovatelem navržených důkazů však dle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě nedošlo. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 16. 5. 2007 (č.l. 137 spisu) i z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 23. 5. 2007 (č.l. 150 spisu) je totiž zřejmé, proč soud tyto důkazy zamítl jako nadbytečné a nezpůsobilé zpochybnit závěr o skutkovém stavu učiněný krajským soudem na základě provedeného dokazování.
Závěrem Ústavní soud vyslovuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo přijato v rámci kontradiktorního řízení, během něhož stěžovatel mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného obecným soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. To, že odvolací soud žalobu, změniv rozsudek soudu nalézacího, zamítl, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy tomuto soudu nelze vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04 in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu