ECLI:CZ:US:2008:4.US.223.07.1
sp. zn. IV. ÚS 223/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. K. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem, AK se sídlem Pod Vinicemi 2, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 15 Co 393/2006, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever, ze dne 23. 3. 2006, čj. 6 Nc 121/2005-328/2005-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilé dcery Jany (jedná se o pseudonym) do výchovy matky, Mgr. A. K., stanovena výše vyživovací povinnosti stěžovatele a výše nedoplatku na výživném.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že své rozsudky neodůvodnily v souladu s ustanovením §157 odst. 1 o. s. ř., neboť okresní soud při určení výše výživného neuvedl částku, kterou považoval za čistý měsíční příjem stěžovatele. Krajský soud sice příjmy stěžovatele ze zaměstnání i z podnikání konstatoval, vzal v úvahu i náklady, které bylo k dosažení těchto příjmů nutno vynaložit, avšak neodůvodnil, jakým způsobem dospěl k jejich výši. Stěžovatel částku vynaložených nákladů zpochybnil stejně jako závěr odvolacího soudu, že je v jeho schopnostech a možnostech dosahovat měsíční čistý příjem cca 23 000,- Kč; za nesprávný dále označil skutkový závěr odvolacího soudu, že to byla převážně matka dětí, která zajišťovala a hradila potřeby rodiny, domácnosti a dětí, v důsledku čehož byla stěžovateli stanovena vyživovací povinnost již od roku 2002. Stěžovatel upozornil, že okresní soud po výpovědi otce, matky i dcery Jany a Pavly (jedná se o pseudonym) v odůvodnění rozsudku uvedl, že nelze určit, jakou měrou se otec podílel či nepodílel na potřebách dětí do doby jejich odstěhování, a proto určil výživné až od data 1. 11. 2005, závěr odvolacího soudu tedy stěžovatel nepovažoval za správný.
Z napadených rozsudků přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Plzeň-sever po provedeném dokazování rozhodl o svěření tehdy nezletilé Jany do výchovy a výživy matky na dobu před a po rozvodu rodičů, (výroky I. a VI.), stanovil otci povinnost přispívat na její výživu částkou 4 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 11. 2005, a to i pro dobu po rozvodu (výroky II. a VII.), a povolil splátky dlužného výživného za dobu od 1. 11. 2005 do 31. 3. 2006 ve výši 20 000,- Kč po 2 000,- Kč měsíčně (výrok IV.). Týmž rozsudkem stanovil stěžovateli vyživovací povinnost i vůči tehdy již zletilé dceři Pavle ve výši 5 000,- Kč měsíčně (výrok III.) a povolil možnost splátek na dlužné výživné ve výši 25 000,- Kč po 2 000,- Kč měsíčně (výrok V.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).
K odvolání otce, matky i dcery Pavly Krajský soud v Plzni doplnil dokazování a poté rozsudek okresního soudu o výchově nezletilé Jany potvrdil a ve výrocích týkajících se stanovení výživné změnil. Výživné Pavly od 1. 11. 2005 snížil na částku 4 500,- Kč měsíčně, avšak stanovil stěžovateli povinnost poskytnout výživné již od 1. 9. 2002 ve výši 3 500,- Kč měsíčně; nedoplatek na výživném od 1. 9. 2002 do 30. 9. 2006 stanovil ve výši 13 500,- Kč, neboť zohlednil, že otec dosavadní nedoplatky na výživném uhradil. Krajský soud snížil i výživné pro dceru Janu na částku 3 500,- Kč měsíčně od 1. 11. 2005, a to i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, a i v tomto případě rozhodl, že stěžovatel je povinen platit na její výživu od 1. 9. 2002 částku 2 500,- Kč měsíčně; nedoplatek výživného od 1. 9. 2002 do 30. 9. 2006 stanovil ve výši 11 000,- Kč. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele opřené o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byla kritika nedostatečného odůvodnění napadených rozsudků. Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že rozhodnutí obecných soudů musí být odůvodněna způsobem stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř. a že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěni a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tvrzení, že Krajský soud v Plzni se právě takového pochybení dopustil i v projednávané věci, však Ústavní soud nepřisvědčil. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud doplnil dokazování zjištěním příjmů obou rodičů v letech 2002 - červenec 2006, vzal v úvahu stěžovatelovy příjmy z podnikání i výdaje, které bylo nutné k dosažení a zajištění těchto příjmů vynaložit, uvážil jeho odvolací námitky a poté výši vyživovací povinnosti stanovenou okresním soudem snížil. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru postrádalo důvody a nebylo přezkoumatelné, naopak má za to, že z rozhodnutí bylo seznatelné, které důkazy soud provedl a jak se jejich hodnocení promítlo do jeho právních závěrů. Stejný závěr dopadá i na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stanovit stěžovateli povinnost úhrady výživného již od roku 2002. V tomto případě šlo o změnu právního názoru soudu druhého stupně na skutkový stav, jak jej zjistil soud prvého stupně, což je postup, který občanský soudní řád nevylučuje.
Ústavní soud v tomto směru připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, není v jeho působnosti projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud se tedy nezabýval hodnocením správnosti výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. V projednávaném případě Krajský soud v Plzni při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 244/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 47). V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.
K výtce směřující proti Okresního soudu Plzeň-sever Ústavní soud uvádí, že rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích stran výživného byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni a z tohoto důvodu nemůže stěžovatele nikterak zavazovat, natož poškozovat v jeho základních právech. Požadavek na jeho kasaci je tedy neopodstatněný, z formálně právního hlediska by bylo možné ústavní stížnost v této části odmítnout nejenom jako návrh zjevně neopodstatněný, ale i nepřípustný.
Ústavní stížností byly napadeny oba rozsudky v celém jejich rozsahu, tedy i ve výrocích týkajících se úpravy výchovy nezletilé Jany pro dobu před a po rozvodu manželství jejích rodičů. Okresní soud Plzeň-sever vyhověl návrhu matky, jež bylo v souladu s přáním Jany, která vyjádřila přání být svěřena výlučně matce. Nezletilá byla v době rozhodování soudů blízká věku zletilosti a obecné soudy měly za to, že byla schopna vytvořit si vlastní názor na situaci, neboť zájem o střídavou výchovu rodičů neprojevila. Toto rozhodnutí Krajský soud v Plzni potvrdil. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o výchově nezletilé Jany ničeho nenamítl a Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy při rozhodování této otázky jakkoliv pochybily, lze závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti vztáhnout i na tato rozhodnutí obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu