infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.11.2008, sp. zn. IV. ÚS 2242/08 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:4.US.2242.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:4.US.2242.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2242/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 271/2008-158 ze dne 10. 7. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 8 T 193/2007-136 ze dne 15. 5. 2008 a o návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") č. j. 8 T 193/2007-136 ze dne 15. 5. 2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže ve smyslu §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 21. 8. 2007 kolem 21.40 hodin v Karlových Varech, kde ulice Vítězná ústí na Mattoniho nábřeží, v úmyslu dostat zpět údajný dluh, fyzicky napadl poškozeného R. M., a to tak, že jej strhl na zem a smýkal s ním až došlo k roztržení bundy a protržení kalhot poškozeného a následně mu z vnitřní náprsní kapsy bundy odcizil finanční hotovost ve výši 1 200 Kč, přičemž v důsledku uvedeného jednání poškozený utrpěl zlomeninu základny posledního článku malíku pravé ruky bez posunu úlomků a zhmoždění prostředníku levé ruky. Za výše uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 1 200 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 9 To 271/2008-158 ze dne 10. 7. 2008 byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o uloženém trestu a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody v délce trvání dva a půl roku. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, jež jim ukládá hodnotit důkazy dle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. V této souvislosti stěžovatel předložil Ústavnímu soudu obsáhlou polemiku se závěry obecných soudů a se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů. Stěžovatel především poukazoval na to, že výpověď poškozeného byla obecnými soudy považována za věrohodnou, a to i přes skutečnosti, které ohledně jeho osoby vyšly v řízení najevo; naopak svědecké výpovědi či jejich části, vyznívající ve prospěch stěžovatele, byly bez řádného odůvodnění hodnoceny jako nevěrohodné. Odvolací soud již v minulosti shledal námitky stěžovatele důvodnými a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání. Přestože v dokazování nedošlo téměř k žádnému posunu, krajský soud svůj dříve vyslovený názor změnil a žádné vady ve výroku o vině u napadeného rozsudku okresního soudu neshledal. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, nicméně v projednávané věci byly mezi právními závěry obecných soudů a skutkovými zjištěními extrémní rozpory a napadená rozhodnutí tak byla zatížena z ústavněprávního hlediska nepřijatelnou mírou svévole. Dle přesvědčení stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 9 To 271/2008-158 ze dne 10. 7. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. 8 T 193/2007-136 ze dne 15. 5. 2008 svým nálezem zrušil. Stěžovatel současně požádal o odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť bylo-li by ústavní stížnosti v budoucnu vyhověno, případný výkon trestu by znamenal závažný zásah do jeho osobní svobody. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 8 T 193/2007. Poté, co Ústavní soud napadené usnesení přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Jádro ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Stěžovatel sice existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy namítal, nicméně Ústavní soud mu v tomto ohledu nemohl přisvědčit. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí byla ze strany obecných soudů věnována značná pozornost. Poté, co byla věc usnesením krajského soudu č. j. 9 To 95/2008-114 ze dne 20. 3. 2008 vrácena okresnímu soudu, tento provedl za účelem prověření věrohodnosti osoby poškozeného, jakož i dalších svědků, řadu důkazů, a to včetně stěžovatelem navrhovaného výslechu svědka M. P. Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem. Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:4.US.2242.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2242/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 11. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 9. 2008
Datum zpřístupnění 1. 12. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1941 Sb., §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstřík důkaz
svědek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2242-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60480
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07