ECLI:CZ:US:2008:4.US.2245.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2245/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Koliště 39, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2008 č. j. 21 Co 58/2006-180 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2005 č. j. 53 C 95/2000-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. září 2008 a doplněnou podáními ze dne 26. října 2008 a 18. listopadu 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 53 C 95/2000 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že Statutární město Brno (dále jen "žalobce") se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 30. listopadu 1999 domáhalo po stěžovateli zaplacení 230 902,- Kč s přísl. z titulu dlužného nájemného za užívání nebytových prostor v objektu Mlýnská 23 v Brně. Rozsudkem ze dne 17. dubna 2001 č. j. 53 C 95/2000-39 soud prvního stupně žalobní návrh zamítl. Na základě odvolání, které žalobce podal, Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 13. prosince 2002 č. j. 21 Co 385/2001-56 z důvodu procesního pochybení soudu prvního stupně (žalobce nebyl poučen o své povinnosti tvrzení a důkazní dle §119a o. s. ř.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Brně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 8. prosince 2005 č. j. 53 C 95/2000-168 tak, že žalobě vyhověl. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. června 2008 č. j. 21 Co 58/2006-180 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal úroků z prodlení ve výši 5 % z částky 35 942,- Kč od 1. 3. 1999 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 20 % z částky 544,60 Kč za den 1. 3. 1999. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Protiústavnost rozhodnutí napadených ústavní stížností stěžovatel spatřuje v tom, že ve věci rozhodující soudy nezajistily spravedlivou ochranu jeho práv a oprávněných zájmů tak, jak ji upravuje ustanovení §1 a §3 o. s. ř. Za zcela oprávněný zájem přitom stěžovatel považuje nezmenšování jeho finančních příjmů či majetku. Stěžovatel rovněž napadl hodnocení provedených důkazů a právní závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a tvrdil, že soudy stranily žalobci a poskytly tak větší ochranu městskému majetku než stěžovateli.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§157 o. s. ř.) a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se procesními i hmotně právními námitkami stěžovatele vznesenými v průběhu řízení náležitě zabývaly, procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem mu poskytly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a kterými ustanoveními aplikovaných právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatele vznesenými v průběhu soudního řízení se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, rozsudek ze dne 17. července 2007 in ASPI: JUD105713CZ). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatele postupem obecných soudů porušena. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovateli byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud uzavírá, že ve věci samé se jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu