ECLI:CZ:US:2008:4.US.230.06.1
sp. zn. IV. ÚS 230/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky obce Petrovice, zastoupené JUDr. Hanou Kloudovou, advokátkou se sídlem v Sedlčanech, Komenského nám. 47, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 1. 2005, č.j. 9 C 13/2003-80, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, č.j. 33 Co 14/2005-104, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2007, č.j. 28 Cdo 1061/2006-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný přípisem, jenž Ústavní soud obdržel dne 24. 4. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") v právní věci I. K., Z. P. a A. P. v postavení žalobců, za účasti stěžovatelky a Pozemkového fondu České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem, pod výrokem I. určil, že žalobci jsou vlastníky každý ideální 1/3 tam specifikovaných nemovitostí, pod výrokem II. zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 12. 4. 2002, č.j. 1835/92-581 RV 18/2002, a to v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o nevydání předmětných nemovitostí žalobcům, pod výrokem III. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení, pod výrokem IV. vrátil žalobcům zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2005 k odvolání stěžovatelky potvrdil napadaný rozsudek okresního soudu a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") rozsudkem ze dne 30. 1. 2007 zamítl dovolání stěžovatelky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Stěžovatelka se domnívala, že napadanými rozhodnutími obecných soudů byla zasažena její ústavně zaručená práva, právo vlastnické a právo na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy v její právní věci rovněž nepostupovaly v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky a nerespektovaly čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka předložila řadu výhrad ve vztahu k napadaným rozhodnutím obecných soudů, jež ve své většině směřují vůči právnímu závěru obecných soudů, dle něhož I. K. Z. P. a A. P. (dále jen "vedlejší účastníci") jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). V tomto směru stěžovatelka především namítala, že otec vedlejších účastníků se v minulosti nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť tomuto dědictví po L. B. D. nebylo nikdy odevzdáno. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru o postavení vedlejších účastníků jako osob oprávněných dle §4 odst. 2 zákona o půdě, stalo se tak na podkladě nerespektování kogentních norem jednoduchého práva, zejména ustanovení císařského patentu č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů, o nabývání dědictví, resp. za užití účelové interpretace, která postrádá oporu v platné právní úpravě a v ustálené judikatuře. Výklad obecných předpisů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy, dle přesvědčení stěžovatelky rozšiřuje majetkové restituce nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů, jelikož obecné soudy napadanými rozhodnutími přiznaly vlastnické právo osobám, jimž restituční nárok podle zvláštního zákona nenáleží. Takto předestřenou argumentaci stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže rozvedla, k čemuž dále doplnila své stanovisko, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními.
4. V dalším stěžovatelka přednesla námitky stran odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Okresnímu a krajskému soudu stěžovatelka vytýkala, že se v odůvodněních napadaných rozsudků přesvědčivě nevypořádaly s jejími tvrzeními, dle nichž bylo prokázáno, že dědické řízení po zůstavitelce L. B. D. bylo přerušeno a tedy nedošlo k završení procesu dědění vydáním konstitutivního rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR pak v rozsudku ze dne 30. 1. 2007 nastiňuje úvahy, které ovšem dle náhledu stěžovatelky nemohou z hlediska zákonného a ústavního obstát, neboť se jedná o úvahy dílem nepřípustné, dílem nepřesvědčivé, příp. vadné.
5. Napadaná rozhodnutí obecných soudů nakonec stěžovatelka označila za odporující principu právní jistoty, kdy o právní záležitosti stěžovatelky již bylo jednoznačně rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 2. 2002, č.j. 44 Ca 126/2001, jímž krajský soud uložil Okresnímu úřadu Příbram, pozemkovému úřadu, předmětné nemovitosti vedlejším účastníkům nevydat. Pouze změna procesních předpisů zapříčinila, že o žalobě vedlejších účastníků proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 12. 4. 2002, č.j. 1835/92-581 RV 18/2002, rozhodoval okresní soud a nikoliv krajský soud. Okresní soud, stejně jako následně krajský soud a Nejvyšší soud ČR, se však v napadaných rozhodnutích nepřidržely stanovisek vyslovených krajským soudem v jeho rozsudku ze dne 19. 2. 2002 a dovodily na podkladě nezměněných skutkových zjištění právní závěr opačný, což z napadaných rozsudků obecných soudů činí rozhodnutí nepředvídatelná.
6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 9 C 13/2003. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v její záležitosti, a to s tím, že okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR její právní věc nesprávně právně posoudily, jelikož vadně považovaly vedlejší účastníky za osoby oprávněné ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě, nelze než označit toto jednání stěžovatelky jako její polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatelky shledán.
9. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě vynesly pro stěžovatelku nepříznivá napadaná rozhodnutí, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož vedlejší účastníci jsou osobami oprávněnými dle §4 odst. 2 zákona o půdě (zejm. č.l. 83, č.l. 107, č.l. 135-136). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů, jenž je rovněž podložen příslušnými skutkovými zjištěními, má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace relevantních právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
10. Problematikou interpretace norem a termínů restitučních předpisů, mezi něž náleží taktéž zákon o půdě, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, v jejichž rámci mimo jiné judikoval, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů, čehož důsledkem pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je nutno vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 35; dostupný také na www.judikatura.cz). Ve svém nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, pak Ústavní soud prohlásil, že: "Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci." (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 87; dostupný také na www.judikatura.cz). Obecné soudy v právní záležitosti stěžovatelky naznaly, že ač předmětné nemovitosti, jakožto součást dědictví po L. B. D., nebyly otci vedlejších účastníků odevzdány (č.l. 83, č.l. 107) a tomuto tak nemohlo vzniknout formálně založené vlastnické právo k předmětným nemovitostem (č.l. 135), přesto však otec vedlejších účastníků naplňuje předpoklady §4 odst. 1 zákona o půdě, a to při vědomí existence specifických okolností souzené věci, jmenovitě vůle zůstavitelky L. B. D projevené v její závěti, vůle otce vedlejších účastníků projevené uplatněním dědické přihlášky jeho osobou a zneužití tehdejší platné právní úpravy státem (zejm. č.l. 107). Při poukázání na zvláštní povahu restitučních předpisů a na nutnost vyloučit disproporci mezi tím, aby ležící pozůstalost byla způsobilá pro účely odebrání majetku ve srovnání s tím, aby tento majetek konkrétní oprávněnou osobou nemohl být restituován a to jen proto, že oprávněná osoba nemohla ovlivnit, kdy se stát rozhodne učinit právní kroky k tomu potřebné včetně vydání rozhodnutí o odevzdání dědictví v dědickém řízení (č.l. 83, č.l. 107), tak obecné soudy uzavřely, že by bylo absurdní z okruhu potenciálních oprávněných osob podle zákona o půdě vyloučit právě vedlejší účastníky (č.l. 83), neboť: "Pokud proto má být z hlediska účelu a pojetí zákona o půdě učiněn závěr, komu byla učiněna křivda "výkupem" nemovitostí podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, dospívá dovolací soud k jednoznačnému závěru, že to byl dědic, který poté, co dědictví přijal, představoval vůči třetím osobám spolu se zůstavitelem jediný subjekt. [...] Nemovitosti z dědictví byly tak ve skutečnosti odňaty dědici, když sám zůstavitel, s nímž představoval dědic vůči třetím osobám jediný subjekt, již nemohl být účastníkem občanskoprávních vztahů." (č.l. 136). Postup obecných soudů, jak byl výše předestřen, Ústavní soud vnímá jako plně ústavně souladný. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly výklad ustanovení §4 zákona o půdě, který, byť se může stěžovatelce jevit jako extenzivní, nevykazuje znaky libovůle či dokonce svévole a současně neodůvodňuje zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí. Prohlašuje-li nakonec stěžovatelka, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními, Ústavní soud takto označenou vadu napadaných rozhodnutí obecných soudů neshledal.
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit těm námitkám stěžovatelky, jimiž ona zpochybňuje řádnost odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, jelikož Ústavní soud nezjistil ničeho, co by bylo možno odůvodněním napadaných rozhodnutí obecných soudů z hlediska ustanovení §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), či dokonce v rovině ústavněprávní vytknout. Okresní, krajský i Nejvyšší soud ČR odůvodnily napadaná rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, odvolací a dovolací soud se ve svých rozhodnutích vypořádaly s výhradami předkládanými stěžovatelkou v rámci jí uplatněných opravných prostředků. Odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů lze považovat za logická, srozumitelná, přesvědčivá a ústavně konformní, ani v tomto směru tedy nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pouze pro úplnost Ústavní soud připojuje, že jednotlivé dílčí výtky stěžovatelky z její ústavní stížnosti směřující proti odůvodněním napadaných rozhodnutí obecných soudů jsou vystavěny na nikoliv zcela přesné interpretaci těchto rozhodnutí, Ústavní soud tak nemůže než hodnotit tyto výtky jako nepřípadné.
12. Tvrdí-li stěžovatelka, že napadaná rozhodnutí obecných soudů odporují principu právní jistoty, a to s ohledem na existenci a závěry rozsudku krajského soudu ze dne 19. 2. 2002, č.j. 44 Ca 126/2001, kterým bylo o právní záležitosti stěžovatelky jednoznačně rozhodnuto, Ústavní soud ji k tomuto upozorňuje, že v případě rozsudku krajského soudu ze dne 19. 2. 2002 se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé, nýbrž o rušící rozsudek ve vztahu k rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu, ze dne 24. 8. 2001, č.j. 1835/92-581 RV 117/01. Pokud pak žaloba vedlejších účastníků proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 12. 4. 2002, č.j. 1835/92-581 RV 18/2002, byla projednána u okresního soudu, který byl k tomuto dle §249 odst. 1 občanského soudního řádu v tehdy platném znění příslušný, a okresní soud vydal, aniž by byl vázán závěry rozsudku krajského soudu ze dne 19. 2. 2002, napadané rozhodnutí, nelze ze samotné skutečnosti, že se závěry napadaného rozsudku okresního soudu odlišují od závěrů rozsudku krajského soudu ze dne 19. 2. 2002, dovozovat porušení principu právní jistoty. Interpretace a aplikace zákonných předpisů při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům, jež takto činí v rámci procesu nezávislého soudního rozhodování, které se neřídí, nejsou-li k tomuto naplněny zákonné předpoklady, instrukcemi, úvahami či závěry ostatních orgánů veřejné moci, včetně soudů. K výhradě stěžovatelky stran nepředvídatelnosti napadaných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podotýká, že za nepředvídatelný lze označit jen napadaný rozsudek okresního soudu. Stěžovatelce ovšem byly dány možnosti k reakci na odlišný právní názor okresního soudu, jmenovitě podání opravných prostředků ve vztahu k napadanému rozhodnutí soudu I. stupně, kteréžto procesní kroky stěžovatelka uplatnila. Tímto je tak vyloučeno, aby ve shora předestřeném směru došlo k zasažení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
13. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky upravující právo účastníků na náhradu nákladů řízení před obecnými soudy. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
15. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku III. napadaného rozsudku okresního soudu, kterou okresní soud upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení mezi I. K., Z. P. a A. P. na straně jedné a Pozemkovým fondem České republiky na straně druhé, resp. vůči výroku IV. napadaného rozsudku okresního soudu, nutno stěžovatelku považovat za osobu neoprávněnou. Citované výroky či jejich části totiž nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu