ECLI:CZ:US:2008:4.US.2301.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2301/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1. K. S. a 2. E. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. května 2008 č. j. 35 Co 235/2007-119 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. října 2006 č. j. 20 C 126/2002-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. září 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim jednak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
II.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 20 C 126/2002 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně domáhali po žalované V. H. (dále jen "žalovaná") určení, že v žalobě popsané nemovitosti tvoří ležící pozůstalost po jejich otci E. S., zemřelém 27. července 1944. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. října 2006 č. j. 20 C 126/2002-79 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.] a odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 s tím, že majetek zabavený státem před 25. 2. 1948 lze vymáhat jen podle restitučních zákonů, takže nebylo možné, aby ten, kdo usiloval o navrácení majetku žalobou na určení nebo vydání vlastnictví, uspěl. Stěžovatelé proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 27. května 2008 č. j. 35 Co 235/2007-119 ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
III.
Porušení práva na spravedlivý proces, na ochranu vlastnického práva, jakož i práva na nezávislého a nestranného soudce stěžovatelé spatřují v tom, že obecné soudy neprováděly dokazování ve věci s tím, že stěžovatelé nemají na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., aniž si pořadem práva zjistily, zda skutečně došlo ke konfiskaci ležící pozůstalosti po jejich otci. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na stanoviska pléna Ústavního soudu publikovaném v jeho nálezu ve Sbírce zákonů pod č. 55/1995 Sb. a poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/99, IV. ÚS 403/98, I. ÚS 539/98 a III. ÚS 50/04 s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s dřívější judikaturou Ústavního soudu, a pokud odvolací soud svůj postup řádně nezdůvodnil, je jeho rozhodnutí absolutně nesrozumitelné. Stěžovatelé mají za to, že postupem soudů jsou diskriminováni a soudy se použitím účelové konstrukce o nedostatku naléhavého právního zájmu vyhnuly řádnému kontradiktornímu řízení.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pokračují v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakují námitky, které uplatnili v předchozím soudním řízení a argumentují obdobně jako v ústavních stížnostech vedených Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2645/07 a sp. zn. IV. ÚS 1288/08, lišících se pouze předmětem ležící pozůstalosti, které byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost dne 2. června 2008 a dne 7. července 2008. Stěžovatelé očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podaným odvoláním stěžovatelů podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá. Ústavní soud nemá důvodu ani v tomto případě se odchýlit od závěrů uvedených v usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti pod sp. zn. IV. ÚS 2645/07 a IV. ÚS 1288/08.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat. Ze soudního spisu se přitom podává, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dotčené nemovitosti byly poté přídělovou listinou přiděleny rodičům žalované a v roce 1965 je rodiče žalované v tísni darovali státu. V roce 1997 pak byly nemovitosti v rámci restitučních zákonů vydány žalované (č. listu 32 soudního spisu).
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti ochrany vlastnického práva je především zjištění, že stěžovatelé v době rozhodování obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví, resp. o určení ležící pozůstalosti, majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. Nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41). Stěžovatelé proto nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k ležící pozůstalosti měli legitimní naději, že se stanou (z části) jejími dědici. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ke kterému mělo dojít tím, že ve věci rozhodující soudy jejich věc neposoudily v souladu s jejich v ústavní stížnosti předestřenými názory, nezbývá v této souvislosti Ústavnímu soudu, než poukázat na své stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování odvolacího soudu veřejně dostupné a ve věci rozhodující soudy se jím řídily.
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované ve výše citovaném sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení IV. senátu nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelů negativně.
K nesouhlasu stěžovatelů s procesním postupem nalézacího soudu při dokazování Ústavní soud současně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999).
Tvrzení stěžovatelů o diskriminaci postupem obecných soudů pak postrádá jakoukoliv podrobnější a seriozní skutkovou i ústavněprávní argumentaci, a proto je nelze posoudit než jako zjevně neopodstatněné.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu