ECLI:CZ:US:2008:4.US.2303.08.2
sp. zn. IV. ÚS 2303/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 500, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, sp. zn. 18 Co 301/2005 ze dne 12. 4. 2006 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1744/2007 ze dne 3. 4. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, byl napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, potvrzen rozsudek (v pořadí již druhý) Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 4 C 125/99 ze dne 15. 12. 2004, jímž bylo vyhověno žalobě tří žalobců na určení, že žalovaný stěžovatel není dědicem po zůstaviteli JUDr. J. Ch. Soud vycházel na základě provedeného dokazování (včetně dvou znaleckých posudků, které se shodovaly v tom, že předmětná závěť není padělkem, je však písemným projevem zůstavitele učiněným za pomoci jiné osoby a rozcházely se pouze v tom, zda šlo o pomoc dominantní nebo nedominantní) ze závěru, že zůstavitel předmětnou závěť ze dne 10. 4. 1998 zcela sám vlastní rukou nesepsal a nepodepsal, proto je tento právní úkon neplatný a nemůže být dědickým titulem pro stěžovatele. Odvolací soud pak po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud I. stupně obstaral veškeré potřebné důkazy pro rozhodnutí ve věci, zákonným způsobem je zhodnotil a vyvodil z nich i správné závěry právní, a proto jeho rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné, neboť otázka, kterou v daném případě řešil odvolací soud, totiž otázka výkladu pojmu "vlastnoruční", resp. "vlastní rukou" ve smyslu ustanovení §476a občanského zákoníku jím dosud řešena nebyla a, vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné, přičemž stěžovatel namítl nesprávnost jejího řešení odvolacím soudem, podle dovolacího soudu představuje napadený rozsudek soudu odvolacího rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím však dovolání stěžovatele zamítl, neboť rozhodnutí soudu odvolacího posoudil jako správné (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí po citaci příslušných ustanovení občanského zákoníku týkajících se závěti, jejího pořízení a platnosti a po podání jejich výkladu, zejména ve vztahu k závěti holografní, dovolací soud zdůraznil, že vzhledem k tomu, že pro pozdější posouzení pravosti holografní závěti jsou určující charakteristické znaky rukopisu pořizovatele závěti, není na místě připustit, aby zůstaviteli byla při pořízení závěti poskytována pomoc jakýmkoliv způsobem ovlivňující právě charakteristické znaky jeho rukopisu. Jakékoliv "vedení" zůstavitelovy ruky ("dominantní" či "nedominantní") při psaní holografní závěti je tak skutečností způsobující neplatnost dané závěti (§37 a násl. občanského zákoníku), z čehož je také podle závěru dovolacího soudu zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě otázku výkladu pojmu "vlastnoruční" resp. "vlastní rukou" ve smyslu ustanovení §476a občanského zákoníku vyřešil správně a správný je proto i jeho závěr o neplatnosti sporné holografní závěti JUDr. J. Ch. Dalšími dovolacími námitkami stěžovatele se již soud nezabýval, neboť, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, představovaly uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o s. ř., případně se jednalo o námitky, jež s ohledem na již uvedené nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatné části polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, uvádí, že tyto se sice vypořádaly se závěry podaných znaleckých posudků, avšak opomenuly přihlédnout k podle něj podstatné skutečnosti, totiž, že podpis zůstavitele byl na předmětné listině úředně ověřen, přičemž úřednice potvrdila, že podpis byl učiněn bez pomoci třetí osoby. Ve světle těchto důkazů se pak jeví oba posudky v jiném světle a dle stěžovatele je tak jediný možný závěr, že závěť je sepsána a podepsána zůstavitelem zcela samostatně. Stěžovatel také tvrdí, že subjektem řízení - z důvodů, které rozvedl - byl na straně žaloby neexistující subjekt a dovolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že neshledal důvody pro postup podle §242 odst. 3 o. s. ř. V uvedeném spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces a domáhá se proto zrušení obou shora označených rozhodnutí.
Po té, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, skutkovými a právními závěry z hodnocení důkazů vyvozenými. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc přezkoumávat správnost skutkových zjištění, výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Již soudy I. a II. stupně věci věnovaly náležitou pozornost a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Dostatečně objasnily, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení žalobě směřující proti stěžovateli vyhověly. Extrémní nesoulad mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. Jimi učiněné závěry nemůže zvrátit ani poukaz stěžovatele na důkazy potvrzující ověření pravosti podpisu zůstavitele na závěti, a to s ohledem na skutečnost, že samotné ověření pravosti podpisu zůstavitele ještě neprokazuje vlastnoručně zůstavitelem napsaný celý text závěti, jak to vyžaduje ustanovení §476a občanského zákoníku o závěti holografní.
V posuzovaném případě také třeba zdůraznit, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad "jednoduchého práva", neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Nejvyšší soud, jak je patrno z podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí, věnoval věci - stejně tak jako dříve soudy nižších stupňů - náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, na základě jakých úvah dovolání stěžovatele zamítl. Na jeho rozhodnutí, které považuje Ústavní soud za ústavně konformní, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle, lze tak odkázat. Námitkou stěžovatele týkající se jednoho ze žalobců, o němž tvrdil, z důvodů, které ve stížnosti rozvedl, že s ním soudy neměly jednat jako s účastníkem řízení, nebylo nutno se již zabývat, neboť uvedená výhrada se týká jen jednoho ze žalobců, a tudíž ani její případná opodstatněnost by nemohla mít vliv na věcné posouzení žaloby resp. závěru o tom, že stěžovatel není dědicem zůstavitele.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu