ECLI:CZ:US:2008:4.US.2328.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2328/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem AK Praha 1, Bolzanova 1, proti - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 28. 6. 2005, č. j. 2456/DS/PC/SP/05 spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 8. 2003, č. j. OD/824r/03/Kůs-280.1 - rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 7. 9. 2005, č. j. SÚ/6041/2005/Geb-330. - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 12. 9. 2005, zn. 1945/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 30. 3. 2001, č. j. SÚ/9688/00/Dr-328.1 - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn. 2363/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 16. 4. 2003, č. j. SÚ/7183g/02/Str-330 - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn. 2364/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 18. 4. 2003, č. j. SÚ/7183r/02/Str-330 - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn. 2366/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 12. 2004, č. j. SÚ/1454c/03/Str-330 - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 4. 10. 2005, zn. 2362/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 23. 7. 2004, č. j. SÚ/1453/03/Str-330 (správně ze dne 16. 4. 2003, č. j. SÚ/7183f/02/Str-330) - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6455/DS/05, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 8. 2005 č. j. OD/8241/O31K1/s-280.1 - rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 28. 3. 2006, č. j. 175/2006-120-STSP/2 - rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 28. 4. 2006, č. j. 3505/ZZ/05, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 28. 7. 2003, č. j. OŽP/Hš/3.180aJ03 (správně č. j. OŽP/Hš/3.179a/03) a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006, č. j. Aprk 6/2006-30, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §174a zákona č. 6/2002, o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 9. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru byla rozhodnutími Magistrátu města Karlovy Vary a Krajského úřadu Karlovarského kraje a Ministerstva dopravy porušeno jeho právo podle čl. 1 Protokolu č. 1 o ochraně majetku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a postupem Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, postupem Krajského soudu v Plzni a postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno právo stěžovatele na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a právo na spravedlivé, veřejné řízení a rozhodnutí vydané v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Úmluvy. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení ustanovení §174a zákona č. 6/2002, o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb.").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 68/2005 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že dne 16. 4. 2004 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu silnice označenou "I/6 Karlovy Vary-západ, 2. stavba" (dále jen "stavba silnice"). Dnem 6. 5. 1994 byla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu Okresního úřadu Karlovy Vary obnovena vlastnická práva stěžovatele k id. 1/2 pozemku parc. č. 510/5 k. ú. Rybáře, obec Karlovy Vary, přičemž příslušný záznam do katastru nemovitostí byl dle sdělení Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, pracoviště Karlovy Vary, ze dne 27. 1. 2005 proveden až v měsíci lednu 2005. Protože označený pozemek byl dotčen stavbou silnice, stěžovatel se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni dne 25. 8. 2005 domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 28. 6. 2005, č. j. 2456/DS/PC/SP/05, kterým bylo zamítnuto jako opožděné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 8. 2003, č. j. OD/824r/03/Kůs-280.1, přičemž žalobu spojil s návrhem na vydání usnesení o odkladném účinku. Stěžovatel napadl všechna dříve vydaná správní rozhodnutí v souvislosti se stavbou silnice. Dne 25. 8. 2005 pak stěžovatel podal současně u Magistrátu města Karlovy Vary i návrh na povolení obnovy řízení, který byl rozhodnutím ze dne 7. 9. 2005, č. j. SÚ/6041/2005/Geb-330, zamítnut. Na základě odvolání stěžovatele Krajský úřad Karlovarského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, rozhodnutím ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6455/DS/05, zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy stavebního řízení z důvodu, že byl podán opožděně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel k Ministerstvu dopravy odvolání. Krajský soud v Plzni do pravomocného skončení řízení o návrhu na povolení obnovy řízení ve věci stavebního řízení vedeného u Magistrátu města Karlovy Vary ukončeného rozhodnutím z 1. 8. 2003 č. j. OD/824r/03/Kůs-280.1 řízení vedené pod sp. zn. 30 Ca 68/2005 přerušil usnesením ze dne 6. 6. 2006, č. j. 30 Ca 68/2005-29. Stěžovatel dne 3. 5. 2006 doručil na Krajský soud v Plzni podání označené jako stížnost na průtahy. Stejné podání stěžovatel doručil i Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž stížnost na průtahy v řízení byla spojená s návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. Stížnost na průtahy v řízení byla Krajským soudem v Plzni vyřízena sdělením předsedy krajského soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. St 28/2006. Stěžovatel poté svým podáním ze dne 3. 7. 2006 setrval na svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Podaný návrh proto Krajský soud v Plzni předložil dne 12. 7. 2006 k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 8. 2006, č. j. Aprk 6/2006-30, návrh stěžovatele odmítl, neboť stěžovatel i přes poučení doručené mu Nejvyšším správním soudem jasně nevyjádřil, čeho se svým návrhem domáhal, tzn. pro jaký procesní úkon (úkony) navrhuje určení lhůty k jeho provedení (k jejich provedení). V mezidobí bylo dne 24. 7. 2006 Krajskému soudu v Plzni doručeno rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 28. 3. 2006, č. j. 175/2006-120-STSP/2, kterým bylo ve věci zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení odvolání stěžovatele zamítnuto a rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6455/DS/05, potvrzeno.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal jakousi "univerzální" ústavní stížnost, ve které napadá celkem 19 rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal předchozí průběh řízení a svoji snahu domoci se práva v souvislosti s ochranou jeho vlastnického práva k pozemkům v k. ú. Rybáře a uvedl, že dne 23. 1. 2007 dopisem doručeným předsedovi Krajského soudu v Plzni uplatnil v pořadí druhou stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. Místopředseda krajského soudu přípisem ze dne 9. 2. 2007, č. j. St 5/2007 odmítl stížnost stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 68/2005 jako nedůvodnou. Pokud se týká ústavně právní argumentace, výtky stěžovatele směřovaly proti porušení jeho práva na pokojné užívání majetku, práva na spravedlivý proces rozhodováním správních orgánů v obou stupních, stejně jako nečinností správního soudu. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/99, kterým bylo zrušeno ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v souvislosti s vyloučením vlastníka pozemků, na kterých je realizována cizí stavba, z kolaudačního řízení. Stěžovatel rovněž namítal nepřiměřenou dobu soudního řízení za situace, kdy žalobu doručil Krajskému soudu v Plzni dne 25. 8. 2005, soud o žalobě do 24 měsíců nerozhodl a podle názoru stěžovatele soudní řízení bezdůvodně přerušil a ve věci neučinil žádný úkon. Účinným právním prostředkem ve smyslu čl. 13 Úmluvy se podle tvrzení stěžovatele neprokázalo ani trestní oznámení směřující proti vedoucímu stavebního úřadu, neboť orgány činné v trestním řízení stěžovateli pouze sdělily, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Dále stěžovatel uvedl, že v jeho věci bylo podáno celkem šest správních žalob proti jednotlivým stavbám souvisejícím se stavbou dopravní komunikace, přičemž nemá podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, povinnost ani právo výběru procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Závěrem stěžovatel namítal, že ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb. je v rozporu s ústavní zásadou nezávislosti soudů podle čl. 1, 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť v případě, že by podal návrh na určení lhůty k Nejvyššímu správnímu soudu, tento soud by rozhodoval o způsobu vedení řízení před tím, než krajský soud o věci rozhodl a Nejvyšší správní soud by nemohl o stejné věci rozhodovat podruhé na základě případně podané kasační stížnosti.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Současně jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V dané věci stěžovatel požaduje v petitu ústavní stížnosti zrušení
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 28. 6. 2005, č. j.
2456/DS/PC/SP/05 spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 8.
2003, č. j. OD/824r/03/Kůs-280.1
- rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 7. 9. 2005, č. j.
SÚ/6041/2005/Geb-330
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 12. 9. 2005, zn.
1945/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 30. 3.
2001, č. j. SÚ/9688/00/Dr-328.1
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn.
2363/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 16. 4.
2003, č. j. SÚ/7183g/02/Str-330
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn.
2364/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 18. 4.
2003, č. j. SÚ/7183r/02/Str-330
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn.
2366/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 12.
2004, č. j. SÚ/1454c/03/Str-330
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 4. 10. 2005, zn.
2362/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 23. 7.
2004, č. j. SÚ/1453/03/Str-330 (správně ze dne 16. 4. 2003, č. j SÚ/7183f/02/Str-330)
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 12. 2005, č. j.
6455/DS/05, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 8. 2005
č. j. OD/8241/O31K1/s-280.1
- rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 28. 3. 2006, č. j. 175/2006-120-STSP/2
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 28. 4. 2006, č. j. 3505/ZZ/05,
spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 28. 7. 2003, č. j.
OŽP/Hš/3.180aJ03 (správně č. j. OŽP/Hš/3.179a/03)
a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006, č. j. Aprk 6/2006-30.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 28. 6. 2005, č. j. 2456/DS/PC/SP/05 spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 8. 2003, č. j. OD/824r/03/Kůs-280.1, je předmětem soudního přezkumu na základě žaloby podané stěžovatelem dne 25. 8. 2005 a vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 68/2005. Na tato rozhodnutí navazuje i rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 7. 9. 2005, č. j. SÚ/6041/2005/Geb-330. Soudní řízení v předmětné věci dosud nebylo skončeno a pokračuje. Ústavní soud veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů konstatuje, že ústavní stížnost v části, jíž jsou napadena uvedená rozhodnutí, nesplňuje nezbytnou formální procesní náležitost, tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Rovněž tak v případě:
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne
4. 10. 2005, zn. 2362/RR/05/Stu, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání
proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 16. 4. 2003, SÚ/7183f/02/Str-
330
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn.
2363/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 16. 4.
2003, č. j. SÚ/7183g/02/Str-330
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn.
2364/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 18. 4.
2003, č. j. SÚ/7183r/02/Str-330
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 3. 10. 2005, zn.
2366/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 12.
2004, č. j. SÚ/1454c/03/Str-330,
jde o rozhodnutí, která nesplňují podmínku ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jak Ústavní soud zjistil z dopisu Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2007, všechna uvedená rozhodnutí byla stěžovatelem napadena správní žalobou, vedenou Krajským soudem v Plzni po sp. zn. 30 Ca 103/2005. O podané žalobě bylo Krajským soudem v Plzni vydáno dne 31. 10. 2007 rozhodnutí, kterým byla napadená rozhodnutí zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Ústavní stížnost směřující proti uvedených rozhodnutím je proto nepřípustná.
Správnost rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6455/DS/05, v návaznosti na rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 1. 8. 2005 č. j. OD/8241/O31K1/s-280.1, byla předmětem přezkumu Ministerstvem dopravy. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 28. 3. 2006, č. j. 175/2006-120-STSP/2, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2006 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006, č. j. Aprk 6/2006-30, které nabylo právní moci dne 15. 8. 2006, byla stěžovateli doručena v měsících březnu a srpnu roku 2006, tzn. je zcela evidentní, že ústavní stížnost je proti těmto rozhodnutím podána po lhůtě určené k jejímu podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Pokud se týká:
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru životního prostředí a
zemědělství, ze dne 28. 4. 2006, č. j. 3505/ZZ/05, kterým bylo zamítnuto jako
opožděné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary,
odboru životního prostředí, ze dne 28. 7. 2003, č. j. OŽP/Hš/3.179a/03 (kterým byla
povolena vodohospodářská část stavby silnice)
- rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne
12. 9. 2005, zn.1945/RR/05/Stu, spolu s rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary
ze dne 30. 3. 2001, č. j. SÚ/9688/00/Dr-328.1 (kterým bylo vydáno rozhodnutí o
umístění stavby)
je zcela evidentní, že tato uvedená rozhodnutí byla ústavní stížností napadena po lhůtě stanovené pro její podání [§72 odst. 3 a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud pak z důvodu procesní ekonomie nevyzýval stěžovatele ke sdělení, zda uvedená rozhodnutí napadl žalobou u soudu, neboť i v případě, že by stěžovatel tato rozhodnutí žalobou napadl, nezbylo by Ústavnímu soudu než ústavní stížnost v části směřující proti těmto rozhodnutím odmítnout pro její nepřípustnost [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu za situace, kdy soudní řízení nebylo skončeno, bylo by zásahem do pravomoci soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
K námitkám stěžovatele vztahujícím se k průtahům v řízení, ke kterým mělo dojít v řízení před Krajským soudem v Plzni od 25. 8. 2005 Ústavní soud uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, www.judikatura.cz) jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb.n.u, sv. 4, str. 243).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat, v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 313/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, Sb.n.u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II.ÚS 225/01, Sb.n.u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 335 a další). Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl změněn zákon č. 6/2002 Sb (tj. v příslušném části ode dne 1. 7. 2004), Ústavní soud striktně vázal a váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení §174a citovaného zákona (srov. nález IV.ÚS 180/04, Sb.n.u., sv. 34, str. 157).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 445, nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, Sb.n.u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV.ÚS 392/05, sp. zn. II.ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz).
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je proto - jde-li o řízení v době jejího podání již skončené - nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
V posuzovaném případě, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, dne 18. 4. 2006 uplatnil u předsedy Krajského soudu v Plzni stížnost na průtahy v řízení spojenou s návrhem na určení lhůty provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. (č. listu 38). Dne 6. 6. 2006 Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 30 Ca 68/2005-29 řízení o žalobě přerušil do pravomocného skončení řízení o návrhu na povolení obnovy řízení ve věci stavebního řízení vedeného u Magistrátu města Karlovy Vary a ukončeného rozhodnutím ze dne 1. 8. 2003, č. j. OD/824r/03/Kůs-280.1. Poté předseda Krajského soudu v Plzni přípisem ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. St 28/2006 (č. listu 42) stěžovateli sdělil, že pokud je řízení ve věci přerušeno, nemůže sám vydávat jakékoliv pokyny k odstranění průtahů. Stěžovatel dne 3. 7. 2006 podal v pořadí druhý návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb. (č. listu 39). Nejvyšší správní soud pak usnesením ze dne 3. 8. 2006, č. j. Aprk 6/2006-30 odmítl návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 68/2005. Dne 23. 1. 2007 podal stěžovatel druhou stížnost na průtahy v řízení dle ustanovení §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. Místopředseda Krajského soudu v Plzni přípisem ze dne 9. 2. 2007 sp. zn. St 5/2007 odmítl stížnost jako nedůvodnou.
Jak z uvedeného přehledu vyplývá, stěžovatel své stížnosti na průtahy v řízení a na určení lhůty podle zákona č. 6/2002 Sb. podával za procesní situace, kdy Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 6. 2006, č. j. 30 Ca 68/2005-29, řízení o žalobě podle ustanovení §48 odst. 2 písm. a) s. ř. s. přerušil. Ze záznamů uvedených v soudním spisu na č. listu 67a a 68 a ze sdělení Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 2. 2007 na č. listu 69 vyplývá, že překážka, pro kterou bylo soudní řízení přerušeno odpadla. Z ústavní stížnosti ani soudního spisu nevyplývá, že by stěžovatel po datu 22. 2. 2007 uplatnil jakoukoliv další stížnost na průtahy v řízení resp. na určení lhůty podle zákona č. 6/2002 Sb. Ústavnímu soudu nezbývá tedy než konstatovat, že stěžovatel po odpadnutí překážky, pro kterou bylo řízení přerušeno, další opravné prostředky, které mu zákon č. 6/2002 Sb. umožňuje, neuplatnil. V případě namítaných průtahů v řízení navíc nelze přehlédnout, že petitem se stěžovatel domáhá zrušení všech napadených rozhodnutí - nedomáhá se však konstatování průtahů v řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti a od této judikatury nemá důvodu se odchylovat ani v tomto případě [viz usnesení ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 632/06 in IC ASPI: 33664 (JUD)]. Ústavní soud současně připomíná, že samotné průtahy důvod ke kasaci nepředstavují. Za daných okolností lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti všem 19 napadeným rozhodnutím odmítl z části jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a z části jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti průtahům v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 68/2005 ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §174a zákona č. 6/2002 se Ústavní soud vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že soulad ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb. s Ústavou Ústavní soud posuzoval v nálezu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (publ. pod č. 264/2005 Sb.), přičemž napadené ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu